Karma a dospělost

fotographic1980

obrázok so súhlasom fotographic1980 / FreeDigitalPhotos.net

Je to tu na světě kouzelné. My dospělí za sebou máme dětství i dospívání. Jak roky přibývají, vracíme se ve svých myšlenkách zpátky a dochází nám, co jsme s kým kde mohli žít jinak – s větším pochopení, víc čistě. Víme i proč jsme měli právě takové rodiče, děti, sourozence, partnery – co jsme se učili my od nich a oni od nás. Jdeme životem a dospíváme… A nebo taky ne. Dospělý přístup k životu si každý vysvětlujeme po svém – a jednotný metr na to neexistuje.

Úžasná záležitost je dospívání našich dětí, protože tam si většinou sáhneme až na dno všichni: děti i my rodiče. Co jsme znali, chtěli, věděli – to vedle dospívajících dětí neplatí. Pro nadcházející generaci jsme prehistorie a děti na prahu dospělosti na nás zkouší možné i nemožné. Vystrkují ega v barvité a nepřehlédnutelné poloze, až nestačíme lapat po dechu.

Sedím s přítelkyněmi a mlčím. Naříkají na své pubertální dorostence, nevědí kudy dál. Jedna přidává svůj příběh a pak druhá, i další. Mám se svými dětmi nádherný vztah a je mi to hloupé říkat. Ale přesto jsem promluvila: „Syn je úžasný člověk“, říkám, „vím, že by pro mě dýchal. A dcera je jedním slovem kouzelná. Nesmírně si jich vážím a oni mně. Kdyby se vztahy mezi matkou a dětmi daly nazvat slovem ideálním, pak já mám se svými dětmi ideální vztah“… to je věta a).

Věta b) je, že jsem si k tomu došla a jestli použiji slovo „trnitou“ cestou, absolutním přerodem sebe, potom to stále ještě nevystihuje to, co jsem s nimi zkusila, přesněji jakou změnou jsem musela projít, abych vztahy se svými dětmi zvládla a žili jsme takhle pěkně.

Se synem jsem došla do bodu, kdy jsem poprvé v životě (a doufám že i naposledy) měla rudo před očima. Šla jsem po něm se zdviženou rukou a v ní jsem držela co mi padlo do ruky: uvolněný práh v naší novostavbě. Nevěříte? Syn byl tenkrát už dospělý, seděl v obýváku vedle své dívky. Byl o hlavu větší a jen vstal a za tu ruku mě uchopil. Asi jsem u toho řvala jako šílená, protože do toho vstoupil i můj citlivý pes boxer – jemně leč bolestně se mi zakousl do napřažené ruky. Zasáhl do situace po svém. Tím ta epizoda skončila. Ovšem pro mě osobně nekončilo nic, naopak, byl to začátek. Nahlédla jsem do dospělosti. Přesněji: uviděla jsem sebe, jak jsem nevyzrálá.

Jak v dospělosti dospět

Dále jsem udělala to, co mají nedospělé ženy ve zvyku: šla jsem za kamarádkami a vykládala jsem jim, co mi syn provedl. „Vytočil tě?“, ptaly se mě. „Fakt hodně? A víš, že to co říkáš, vůbec není o něm, ale o tobě? Tys to kardinálně nezvládla. Měla jsi zůstat v klidu. Tak se do toho klidu, nadhledu, moudrosti… dostaň alespoň teď, sil na to máš dost už dávno.“ Nebylo příjemné to poslouchat. Kamarádky „nepohladily“ moje ego, vybídli mě, abych už konečně dospěla.

Zakousla jsem se do toho jako buldok, tolik námahy se sebou jsem snad v životě neměla – odpouštěla jsem a smiřovala se a dávala mu svobodu se rozhodnout jak on chce – vždyť byl věkem dospělý. Vyvodil sice netypické závěry, ale byl to jeho názor – a na svůj osobní názor má právo každý! I když podle mne se rozhodl hodně divně a já osobně bych se tak jako on nikdy nerozhodla, odpuštěním mi došlo, že on byl v právu. A na to měl právo…. Pár dnů mi trvalo, nežli jsem své ego rozpustila a věděla, jak se synem žít dál. Jak? Zůstat v roli milující a dobré matky a sním jednat jako s dospělým: tedy respektovat jeho názory, ač jsou jiné nežli jsem očekávala. Milovat ho jaký je… Tam začalo rozpouštění mojí minulé nedobré karmy. Svým změněným přístupem jsem totiž uvolnila nejenom sebe z egoistického sevření, ale zvnějšku jsem pomohla i jemu, aby se zjemnil. Mohli jsme fungovat víc normálně – tedy v lásce a v pravdě.

Skrze syna jsem zase o kousek dospěla.

Už jsem se nikdy ke svým projevům nevole vůči němu nevrátila. Nebylo to zapotřebí! Tím, že já jsem udělala krok ze svého ega, dala jsem mu prostor být krásným člověkem. (Tím byl vždycky, ale já jsem to už konečně viděla).

Je to banální a nebo úctyhodné? Přijde na to. Každý kdo naříká na své děti se učí orientovat v Řádu vyšším: jaké má povinnosti, jaká práva, jak řádně situace řešit, tzn. jak dospět v moudřejšího člověka. Děti – ty dospívající nevyjímaje – nám nedarují vůbec nic v tom smyslu, že by nám prominuly nějakou naši nezralost. A pokud se mýlí oni a my máme pravdu, stejně musíme pracovat na sobě: abychom se udrželi v klidu a našli vhodnou vsuvku mezi jejich odmítáním a pravdu jsme jim šetrně a přiměřeně sdělili.

Kdy jsme dospělí

Podle kalendáře a zákonů v naší zemi jsme dospělí v okamžiku, kdy je nám 18 let. Ale ke skutečné dospělosti se – prací na sobě – postupně blížíme po mnoho životů. Kdo znáte moje knihy, víte, že kreslím „pyramidu vývoje“:dole je bod A a na vrcholu bod Z. V bodě A (dole) začínáme. Tam jsme, když se poprvé inkarnujeme. A dospělost skutečná, stav „já vím“, „životu rozumím“, dospěl jsme do podoby úplného poznání, ten bude, až si uvolníme všechny bloky v čarách, až odstraníme zcela svou nezralost… a dojdeme do Lásky a Pravdy. Teprve až si otevřeme všechny čakry a staneme na vrcholu pyramidy v pomyslném bodě Z, budeme dospělí. Nebojte se tohoto poznání. Dělejme co nejvíc, ovšem s plným vědomím, že jsme normální chybující lidé na cestě. Pomáhejme dospět sobě a skrze sebe i svým dětem.

Partnerství a dospělost

Partnerství funguje tehdy, když se oba dva vědomě snaží postoupit k dospělosti. Když jeden z dvojice, a nebo oba, dospívání v lidi láskyplné a moudré nezvolí, pak uvíznou ve stagnaci a vzniká mezi nimi neřešitelný problém. Partnerství je totiž taková vzácná květinka, která je pouze tehdy, když oba vědomě k dospělosti kráčí. My sice jsme běžně zvyklí za partnerství označovat jakýkoliv stav, kdy dva lidí spolu bydlí. Když však začneme dospívat a zamýšlíme se nad vztahy hlouběji, potom nám dojde, že „bydlení spolu“ a partnerství nemusí být vždy to samé. Partnerstvím mám na mysli vztah v pravdě a v lásce, kdy se energie lidí vzájemně víc a víc prolívají na základě nacházené důvěry, čestnosti… pro zúčastněné znamená posun směrem na lepší. Partnerství je smysluplný vývoj. Partner si na dospělost nehraje, nepovažuje se za toho, kdo ví a tudíž se nemusí vyvíjet. Partner ví, že neví Pravdu úplnou a váží si možnosti hledat smysluplnou cestu. Je požehnaný, neboť na hledání není sám – má ku pomoci člověka sobě nejbližšího, toho si pro cestu životem vybral. Když takto lidé ve vztahu fungují, potom se jejich energie začnou prolínat: společně budují partnerství.

Pokud se ovšem u jednoho z nich a nebo u obou projevuje nedospělost (společnou cestu, která je pro oba smysluplná, tu nehledají), stává se soužití jenom formální záležitostí. Když takové lidi kreslím, tak jejich energie se vůbec neprolínají. Naopak, je mezi nimi vakuum. A oni tuší, že něco není v pořádku. Po čase je prázdno ve vztahu přímo hmatatelné. A k tomu mívají několik dětí, jednou v minulosti se pro sebe rozhodli, vzali se, mají společné příbuzné i majetek, přátele…i vzpomínky. A každý z nich má nějakou povahu, která není jen negativní, ale jsou v ní i pěkné rysy… Ale nějak to neklape! Často dostávám otázku: Co je dobré se vztahem udělat? Odpověď není složitá: oba v páru musí mít dobrou vůli dospět. K tomu musí prokázat dostatek snahy, aby nezůstalo jen u předsevzetí – dospívání musí realizovat v praxi. A navíc musí chtít tento proces zvládat se svým protějškem, tedy vážit si možnosti být spolu – navzájem si pomáhat.

Aby vztah fungoval, musí on i ona společně hledat a realizovat cestu dál, která bude pro oba smysluplná.

Když jeden z páru nechce dospět

To není záležitost nikterak výjimečná. Všechny problémy, které vás kdy ve vztahu potkaly a které vidíte i u lidí kolem sebe, jsou právě z toho, že jeden nebo oba „nechtějí dospět“ (nenastoupili cestu od zaseknutí sebe v povrchnostech k záležitostem víc smysluplným). Nedospělost se projevuje nevěrou, hraním automatů, alkoholismem, agresivitou… Je v podstatě jedno, o jakou aktivitu jednoho či druhého se jedná. Nedospělost má vždy jednu podobu: a to zaháčkování sebe v poloze, kde už člověk být nemá – je to stagnace.

Když by např. dvou leté dítě nezačalo chodit, všichni by se mu snažili pomoci ke správnému vývoji pomoci. Nebo když by roční dítě nemělo ani jeden zub, také by to znamenalo pro okolí poplach. Vypozorovali jsme, jak dozrávání dítěte postupuje. Těmto hmotným projevům dozrávání rozumíme.

A pak je tu něco, čemu nerozumíme. Muž nemá na čele napsáno, od kolika vypitých půllitrů piva týdně je pro vztah nevhodný. Může být pracovitý, pohledný, laskavý, umí vydělat peníze… A že si dá tu a tam po práci pár piv? Vždyť to samé dělá každý druhý, řekneme si. A tak si ho žena vezme. A dál? Nestačí se divit. Manžel začne chodit domů opilý téměř každý den. Když jsou děti malé, ještě se jí daří jeho pozdní hlučné návraty (kdy je na nás navíc sprostý, vyčítá kde co a vyvolává hádky kvůli smyšlenkám) před nimi nějak utajit. Ale děti dorůstají a je to stále stejné: pití a agresivita. Muž nutí ženu, aby s ním spala – je to přece jeho manželka a má povinnosti si plnit manželské povinnosti. Žena toho vydrží hodně, ale jsou chvíle, kdy ví, že tohle jsme nikdy nechtěla. Pak se objeví gynekologické potíže. Žádný lékař se jí nezeptá, zda je v roli ženy šťastná. Neníu nás zvykem spojovat nemoci s pocity a prožitky. Tváříme se, že na nás spadly z nebe, objevili se náhodou. Žena by odešla, ale nemá kam jít, nechce opustit děti. A aby je odvedla s sebou a starala se o ně sama, to taky nejde – nemá na to dost peněz a navíc jí muž vyhrožuje, že jestli se rozvede, tak ji o děti připraví. A tak to táhne rok za rokem. Potom se děti osamostatní a otázka: „Co udělat?“ přichází se stále větší naléhavostí. Přitom už se doma zaháčkovala tak, že muž nevěří, že by se od něho někdy někam hnula. Pere, vaří, uklízí, vede rodinné účty, pečuje o zahradu, stará se i o manželovu starou matku. Patří k muži jako inventář. Roky ubíhají. Děti odrostly, vylétly z hnízda pryč. A otázkou už není: Co mám dělat? To žena dávno ví: nemá s alkoholikem marnit čas. Umírá vedle něho za živa. Láme si hlavu věcmi dalšími: „Neublížím rozvodem někomu? Co tomu řeknou děti? A jak se s tím vyrovnají s touto změnou naši staří rodiče – za ty roky si na nás jako na rodinu zvykly, jak se s mým odchodem smíří? Vždyť např. moje matka má manžela nesmírně ráda, nedá na něho dopustit. A jak to vysvětlím manželově staré mamince, ta zase odjakživa má velice ráda mne? Nepřibývá ale jenom otázek, množí se i ženiny nemoci…

Pokud jsme nešťastní a nebo nemocní, není to o lidech kolem. Manžel slouží ženě (s odpuštěním) jako výcvikový trenažér. Je to anděl v podobě lidské, který jí po dlouhé roky předkládá učební látku, ve které se má ona vyznat. (V tomto případě o manžela vůbec nejde v tom smyslu, že by se měl měnit k lepšímu. Každý – i on – má právo se jakkoliv rozhodovat – i neřádně. Může třeba celý život prožít ve stagnaci. A? Plody sklidí např. až v životě příštím, kdy se třeba narodí s jaterní vrozenou vadou a nebo bude záležitost týkající se jeho dnešního pití řešit třeba se svým na alkoholu či jiné droze závislým dítětem. On jeho učební látce také neujde. Ale teď jde o ženu. Manžel se také v budoucnosti také změní k lepšímu, to ano, ale nežli vykročí k dospělosti, může mu to trvat ještě třeba i dvacet životů.)

Žena je ta, která sebe skrze nápovědy své duše vyzývá k pokroku, ke kroku k dospělosti – a to právě teď.

Když jeden z páru nechce dospět, má mu druhý podávat pomocnou ruku. Ale nabídka pomoci, výzva k vykročení směrem k dospělosti, ta musí mít své časové omezení. Když totiž jeden v páru podává ruku a druhý mu do ní stále kope, začnou posléze stagnovat oba. A pak duše ženě napovídá, že přizpůsobování se, ustupování a podřizování, to není láska. Je to projev jejího málo vědoucího ega. A ke slovu se hlásí Pravda vyšší a tou je to, že beztrestně není umožněno marnit čas vůbec nikomu, ani jí. Že všichni máme povinnost vůči sobě: musíme žít Pravdu a Lásku – a moc dobře to víme. A je úplně vedlejší, že nevíme, jak se k tomu dopracujeme. Cestu si k tomu musíme najít sami.

Je „surové“, že něco musíme? A nebo je krásné vědět, že něco v nás – naše duše – nám pomáhá dospět do polohy smysluplnější? To už nechám na posouzení každého z vás, jaký závěr si k tomu zvolíte.

Já dnes vím, že máme svoji svobodnou vůli, můžeme se rozhodovat jak chceme. (např. žena se může trápit celý život. Může marnit vedle manžela alkoholika čas, který jí byl k žití svěřen). A vedle toho existuje Řád vyšší – jedno z řešení je smysluplnější a to musíme rozpoznat a zrealizovat. Jinak stagnujeme, marníme čas, propadáme se do větší hrubosti, místo abychom se zjemňovali a blížili Bohu… A nedospívání, to je volba žáčka repetenta, který zase v předložené učební látce neuspěl – a propadl. A nejenom že se trápil v životě tomto. Nezvládnuté učivo současné – navíc okořeněné marností právě probíhajícího bytí – si chystá i do životů příštích.

Hodně sil a štěstí všem

Autor: Bohumila Truhlářová

Knihy od Bohumily Truhlářovej si môžete pozrieť a objednať tu

3 640 pozretí

Ak kliknete ľavou myšou na ľubovoľné na modro zafarbené slovo, otvorí sa Vám o tom viac informácií. Ak niektorý odkaz nefunguje, budeme radi, ak nám o tom napíšete na EZOpress@gmail.com Ďakujeme

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.

Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.