Makrobiotika a cestování

prozac1

obrázok so súhlasom prozac1 / FreeDigitalPhotos.net

Má-li cestování býti tělu i duchu s prospěchem, nesmí být nikdy namáhavé .

Ch.W.von Hufeland

Přiznejme si to otevřeně hned na začátku: Cestování a makrobiotika moc dohromady nejdou. Rychlý pohyb život zkracuje a je tedy protikladem makrobiotiky. Jelikož ale mnoho z nás není schopno dosáhnout vmžiku uspokojení z klidného života stále na jednom místě a vzrušení z poznávání jiných krajů potřebujeme, podívejme se na toto téma spojujícím pohledem: jak cestovat, a přitom si škodit co nejméně.

Cíl cesty

Čím bližší cíl, tím lépe. Vzhledem k tomu, že z fyziologického hlediska není vhodnější způsob přesunu, než pěší chůze, ideální cíl je takový, kam se dá dojít. Při cyklistice už je třeba počítat s jednostrannou námahou určitých partií, se stlačenými orgány atd. A jak se dostat do vzdálenějších cílů?

Dopravní prostředek

Nejméně vhodné je letadlo, a to z několika důvodů:

  • Záření. Standardní letová hladina je 10 000 m nad zemí, tedy ve výšce, kde již člověk není chráněn proti vesmírnému záření ozónovou vrstvou, a je mu tak vystaven po celou dobu letu. Výhoda je jen v tom, že jeho působení je rozložené do dlouhé doby s relativně malou intenzitou, úhrnem je to ale dávka srovnatelná s několikanásobným rentgenem (spočteno pro trasu Praha-New York). O záření z letištních detektorů ani nemluvě.
  • Časový posun. Po delších letech je potřeba den až dva na vyrovnání pásmového posunu (jet lag), a kdo létá přes vícero pásem každý týden, ten s vyrovnaným biorytmem nemůže vůbec počítat.
  • Strava. U lepších aerolinek si lze objednat aspoň veganské jídlo, ale je třeba počítat s tím, že celou cestu nejspíš budete sedět vedle někoho, kdo se bude živit vším možným, včetně množství alkoholu.
  • Ekologická stopa. Tento termín se užívá pro srovnání míry škodlivosti toho kterého druhu přepravy a vyplývá z něj, že z běžných dopravních prostředků jsou letadla tou nejhorší a nejničivější variantou.

Objednal jsem si v předstihu pro jeden kratší let makrobiotickou stravu. Slečna v prodejním místě nic takového v nabídce neměla, vybral jsem si tedy veganskou. Měl jsem letenku stand-by, kdy se sedadla přidělují až těsně před odletem. Sdělili mi, že mám objednanou zvláštní stravu, takže mě musí posadit do turistické třídy, protože moje porce je napsaná na konkrétní sedadlo; kdybych prý neměl extra požadavek, mohli mě dát do business class. Oželel jsem pohodlné křeslo a těšil se na svou specialitu. Zatímco všichni dostali obyčejný rohlík s obyčejným salámem, mně byl přidělen celozrnný rohlík s neobyčejně libovou šunkou a s nálepkou „nízkoproteinové jídlo“. Odmítl jsem i pravou Tullamore Whisky, i jedinečně laciné cigarety. Ještě že se letělo jen hodinu a půl.

Loď je hezká a romantická záležitost, pro transkontinentální cesty vhodnější než letadlo, ale také drahá. Výhodou zaoceánských lodí (a nejen oněch luxusních plovoucích továren na zábavu, ale třeba i obyčejných trajektů na baltických či středomořských linkách) je možnost odpočinku, cvičení i bohatého výběru vhodné stravy.

Vlak není zrovna praktický k vození početného kuchyňského vybavení, a kdo má pocit, že se ve vlaku dá najíst v jídelním vagóně, bude nejspíš zklamán. Železniční menu zahrnuje zpravidla nejvýš jedno bezmasé jídlo a většina pokrmů se připravuje v mikrovlnce.

Autobus je ještě méně praktický, i když na dálkových trasách se může stát, že povinné zastávky se dělají na motorestech, kde se dá najíst velmi slušně (v USA, Británii, Francii, Skandinávii; naopak v Německu a dál na východ je to bída).

Je smutné, že právě v tomto časopise musíme konstatovat, že nepraktičtějším dopravním prostředkem pro mb dovolenou je vlastní auto, v němž se dostanete kamkoli a odvezete všechno.

Ubytování

Velké moderní hotely nabízejí i makrobiotickou stravu, případně bufety, z nichž je možné si poskládat víceméně mb talíř, ovšem pozor: je to většinou jídlo energeticky prázdné a dá dost práce se jím skutečně najíst; spíš je pravděpodobné, že se jím člověk bude plnit tak dlouho, až už se do něj prostě víc nevejde. Kromě toho je většinou nadměrně jinové (bílá rýže, bílé těstoviny, kuskus, syrová zelenina, množství ovoce…), což lze v hotelových podmínkách vyrovnat jen jangovým pečivem, a hned jsme tam, kde jsme nechtěli být.

V menších penzionech se dá domluvit s kuchařem nějaká bezmasá varianta, ale nelze počítat s úplně speciálním jídlem. Nejlepším řešením tak zůstává ubytování v soukromí s kuchyňkou, nebo v kempu. Je ale dobré si zjistit konkrétní podmínky v daném kempu, protože zatímco u nás, na Slovensku, ve východních zemích i ve Skandinávii jsou docela běžné veřejné kuchyňky, v jižních zemích je nenajdete, a majitelé se spíš snaží nalákat hosty do kantýn, kde nabízejí občas i docela zdravé jídlo. Vařiče v severských zemích jsou sice přístupné, ale většinou elektrické.

Požádal jsem v dosti slušném bruselském hotelu černošku, která nás obsluhovala u snídaně, zda by mi kuchař nemohl udělat trochu vařené zeleniny. Uctivě odběhla a já čekal. Vrátila se s dotazem, co by to mělo být za zeleninu. Odpověděl jsem, že jakákoli normální zelenina, která se dá hodit na pár minut do vroucí vody. Znovu zmizela, ale už za pět minut byla zpátky a oznámila mi, že se kuchař ptá, zda by pod tu zeleninu nemohl kápnout trochu oleje, že je na to zvyklý a umí to tak nejlíp. Svolil jsem a dalších patnáct minut se těšil na snídani, oždibuje mezitím krajíček celozrnného chleba, což byla jediná součást snídaňového bufetu, kterou jsem byl ochoten pozřít. Necelou půlhodinku od první objednávky byla černoška znovu zpátky, tentokrát s kouřící miskou. Postavila ji přede mne a popřála dobrou chuť. Kuchař se vskutku vytáhl.  V misce byla směs smažených rajčat, paprik a lilků, utopených v takovém množství oleje, jaké běžně zkonzumuji za dva týdny. Snědl jsem to všechno, spolu s dalšími třemi chleby – jinak bych tuto snídani musel nazvat „bruselský klystýr“. Nenechal jsem ani kousíček, protože černoška kolem nepřestávala brousit a vrhala na mě úsměvy s významem, jestli mi chutná.

Vybavení

Komu nedělá problém napěchovat do vozu vařiče, plynové bomby a hrnce všech velikostí, ten asi nic radit nepotřebuje. Cestovat se dá ale i s minimálním vybavením – pro dva lidi stačí jeden až dva ešusy, kempový vařič, nůž a lžíce. A dál? Dál už nic. To je opravdu všechno. Ano, dočteme se i o mb fanaticích, kteří s sebou táhli papiňák do Himálají, ale upřímně řečeno, když už se jednou drápete do sféry věčného ledu, co tam ještě chcete zachraňovat papiňákem? Když už se někam musíme za každou cenu harcovat (Slováci mají překrásný a mnohem výstižnější výraz trepať sa), není lepší si to především ulehčit?

Takže naše odpověď zní: Na cesty klidně, ale na zádech co nejmíň krámů! Ohledně jídla mít hlavně jistotu, že bude možné vařit, zbytek už se nějak zařídí.

Jen pozor na to, že ne všechny druhy plynových kartuší jsou všude k dostání a je lépe se buď informovat, nebo zásobit předem. Standardní kartuše (450g) vydrží při trojím denním vaření (jídlo nebo čaj) zhruba na týden. Nádobí je lepší nerezové než hliníkové, a ještě lepší s měděným dnem, které dobře rozvádí teplo.

Suroviny

Se zásobami to nemá smysl přehánět, protože základní mb potraviny (zrní a luštěniny) jsou všude k dostání. Na východě patří k nejlevnějším, na západě spíše k dražším. Zelenina nějakého typu se sežene také kdekoli, a každá země má nějakou svou specialitu, která je mimořádně levná. Na Balkáně jsou to rajčata, papriky a melouny, v Polsku či Rusku zelí a řepa, ve Finsku hrachové lusky (v pravý čas!), na Pyrenejském poloostrově skoro všechno; výjimku tvoří Norsko a Island, kde není levného nic.

Se sójovými výrobky zvažte své možnosti. Zatavené balíčky tofu apod. vydrží týden i více bez ledničky, zejména v tuhých uzených variantách. Na tomto místě je vhodné upozornit, že Česká republika je díky několika producentům zemí s patrně nejlepším výběrem a dostupností těchto výrobků, a to i cenově. Jsou-li základní druhy tofu, tempehu atd. cenově srovnatelné s levnějšími druhy sýrů, pak na západě jsou to spíš luxusní potraviny a na východě či na jihu nejsou k sehnání skoro vůbec.

Mnohem větší význam má vzít si s sebou trochu rozmanitého koření, lahvičku kvalitního oleje, sójovku a ocet, umebošky, kuzu atd. Tyto věci skoro nic neváží a jsou dobrým prostředkem proti jídelnímu stereotypu. Ten je na cestách obzvlášť nebezpečný, protože neuspokojení z normální stravy snadno vede ke konzumaci rizikových doplňků.

Praktické suroviny z domova:

  • vařené sušené obilí (rýže, kroupy, oves). Připravuje se nejlépe za slunečného počasí prostě tak, že vyklopíte hrnec uvařeného obilí na plech, rozprostřete na tenko a časem obrátíte. Za dva dny máte tvrdou, spečenou plástev, která se nadrtí a vezme na cestu. Sušené obilí pak stačí vařit jen asi deset minut, během nichž nabobtná a změkne. Je dobré tehdy, pokud jedete na delší dobu a nechcete vařit pořád dokola jen kuskus a těstoviny.
  • pražené obilí. Syrové zrní opražíme na pánvi s olejem (15 minut) dozlatova. Pak vydrží několik měsíců, ale vařit se bude mnohem rychleji.
  • vařená celozrnná rýže se k nám dováží ze Španělska a prodává se ve zdravých výživách v zatavených sáčcích cca 1 kg (arroz integral cocido). Stojí kolem 60 Kč, vydrží dlouho i bez lednice a je to vynikající obohacení cestovní stravy, když je chuť na celé zrno a nechce se moc vařit.
  • energetické bomby. Opražený seznam, slunečnici, ořechy, mandle atp. rozmixujeme na prášek a smícháme se sladem tak, aby vznikla kompaktní tuhá hmota. Varianta je přidat do směsi skořici. Slad je nutný i kvůli konzervaci – samotná opražená semena rychle žluknou. Nedoporučujeme míchat směs se solí a vytvářet tak jakési gomasio. Na cesty je cokoli výrazně slaného výrazně nevhodné.
  • instantní polévky se prodávají i v přírodních verzích, ale nemají velký výživný význam. V podstatě jsou to nudle nebo vločky s trochou sušené zeleniny a se solí. Za stejně peníze (cca 14 Kč) lze pořídit daleko hodnotnější stravu. V Japonsku se prodávají i maličké balené miso polévky, ovšem s glutamanem.

Vaření

Aby se cestovní vaření co možná zjednodušilo, je vhodné znát pár fíglů.

  • Uvařit nejdřív čaj, slít, a pak teprve vařit jídlo. Při opačném postupu je potřeba umývat ešus.
  • Jednoduchý cestovní recept zní: Do vody pokrájet zeleninu a přivést do varu. Po třech minutách přisypat některé rychlovarné zrní, osolit a nechat dodělat. Pozor: Pokud začnete vařit všechno najednou, obilí (vločky, bulgur apod.) rychle vypije všechnu vodu a zelenina zůstane tvrdá. Když budete čekat, až změkne, obilí se mezitím připálí.
  • Když použijete na základ jídla olej, rozpálí se (v ešusu) mnohem dřáv než v kuchyňském nádobí na sporáku. Zelenina se takto dá udělat velmi rychle, ale pokud chcete mít v jedné nádobě kompletní jídlo, počítejte s delší přípravou – studená voda se přilije až po pár minutách smažení a pak čekáme, až se uvaří.

Co musí být

Je pochopitelné, že na cestě člověk z makrobiotických zásad sleví. Jsou ale věci, kterých by se vzdávat neměl. Mluvíme-li totiž o makrobiotice na cestách, nejde jen o to, že jíme neškodné potraviny, ale také o udržování organismu v rovnováze. Vzhledem k tomu, že přesuny dopravními prostředky, přítomnost mnoha lidí, dodržování plánu a horko jsou stahující faktory, měla by se strava držet spíše k jinu.

Vařená strava. Najíst se nasyrovo není žádné umění a dá se tak přežít i celá dovolená. Ovšem představy o tom, že cestující makrobiotik by měl být vybaven především trvanlivým celozrnným pečivem a zdravými konzervami, je scestná. Důležité je naopak zajistit si pravidelný přísun čerstvé zeleniny a uvařit si nejméně jednou denně alespoň polévku.

Kvaška. Je až k neuvěření, co všechno dokáže srovnat trocha kyselého zelí po každém jídle. Doporučujeme ho s sebou vozit v zatavených sáčcích a po otevření přendat do sklenice s víčkem (jinak teče a rychle se kazí). Když dojde zelí a není po ruce struhadlo, dá se kvaška nahradit salátem z místních zdrojů.

Olej. Kvalitní olej je potřeba hlavně z důvodu pestrosti a chutnosti cestovní stravy, a tedy jako prevence před nevhodnými doplňky fádního jídelníčku. Kromě toho je olej (zejména olivový) výborným – a v podstatě jediným potřebným – kosmetickým přípravkem, zejména v jižních zemích.

Krize

Krizový návod I.když je k dispozici jen rychlovarná konvice

Do ešusu vložte najemno pokrájenou zeleninu, červenou čočku, kuskus, miso a bylinkové koření a zalijte vroucí vodou. Přiklopte a nechte deset minut stát. Výsledek bude překvapující.

Krizový návod II.když k dispozici není vůbec nic, ale nacházíte se aspoň v civilizaci

Do ešusu vložte čínské zelí rozcupované na kousky, kuskus nahraďte nudlemi, ať se vám to nepřejí, místo čočky dejte pokrájené tofu, trochu koření a záchrannou umebošku. Pak dojděte na nejbližší pumpu nebo do restaurace a nechte si do ešusu načepovat vroucí vodu z kávovaru (praktikoval jsem nesčetněkrát, a jen jednou jsem musel vodu i zaplatit). Opět nechte deset minut pod pokličkou. Výsledek bude vzrušující.

Krizový návod III. aneb kde končí makrobiotika – jste v pustině, k dispozici není nic, z dáli se směje hyena, z výšky sup

Makrobiotika bez ohně prostě nejde. Pokud nemůžete vařit, jezte alespoň všechno rozmáčené ve vodě, nejlépe přes noc (vločky, ořechy atd.). Ale abyste věřili, že nekecám, klidně si vyzkoušejte živit se celý den či víc polystyrénovými chleby s uzeným tofu a důkladně natlakovanou paštikou. Výsledek bude zničující.

Paní M. byla vyslána na služební cestu do Španělska, a protože se nechtěla šidit, sbalila si i kempové nádobí s tím, že kdyby se to hotelové restauraci zrovna moc nepovedlo, dodělá si něco na pokoji. Na letišti se jí zeptal zřízenec u rentgenu:

„Paní, co to máte kovového v tom zavazadle?“

„Co myslíte?“

„Tady to, co vypadá jako bomba,“ ukázal na monitor.

„No, to je…“ Teď jí to došlo: „To je bomba.“

„Cože?!“

„Plynová bomba k vařiči…“

Není potřeba vyprávět dál. Bomba zůstala na letišti a paní M. byla odsouzena k pěti dnům mastné paelly a salátů utopených v olivovém oleji.

Kde nakupovat

Základní suroviny se seženou i v supermarketech. Mnoho z nich v celé Evropě má i zvláštní oddíl „zdravých“ potravin, označený bud bio, nebo jinak – v anglofonních zemích to může být organic, v románských integral.

Prodejny zdravé výživy se jmenují v germánském okruhu často Reformhaus (Reformhuis, Reform), v románském Dietética (aj. varianty); anglický výraz je Health Food Shop/Store. Ovšemže se lze setkat i krámky s originálními názvy navozujícími bylinné nebo galaktické představy (viz české Sluníčko, Slunečnice, Máta atd.), nebo s označením zcela jiným (např. v Mnichově vyhlášený dvoupatrový bio supermarket Basic).

Sortiment obchodů se ale v jednotlivých zemích podstatně liší. V Británii je možné sehnat kompletní vybavení pro všechny možné typy stravovacích úchylek (včetně veganské zmrzliny bez sóji nebo zdravých cigaret bez tabáku), v Německu je k dostání zhruba totéž, co u nás (za podstatně větší peníze), navíc obohacované rok co rok o nějaký nový výmysl v oblasti sladidel (loni frčel sirup z agáve, letos jsou německé bioobchody zaplaveny výrobky slazenými „Ursüsse“ – jakýmsi prasladidlem, snad na bázi medu či melasy, jehož pravou totožnost se nám dosud nepodařilo zjistit). Naproti tomu ve Španělsku je nabídka obchodů Dietética nebo Santieri dost ubohá, zaměřuje se hlavně na potravinové doplňky, sójové mléko a sto a jeden druh sušenek s fruktózou.

Platí logická přímá úměra, že čím se výrobek více podobá něčemu konvenčnímu, tím je dražší a tím má menší potenciál člověka nasytit.

K nákupu našich potravin jsou mnohdy vhodnější periferní koloniály patřící Turkům, Syřanům, Číňanům, Indům apod. Ti zpravidla nabízejí velké množství různých luštěnin, zeleniny a zeleninových konzerv, tahinu, koření, olivy, ryby a někdy i čerstvé hedvábné tofu, přímo z vodní lázně, a to za ceny mnohem příznivější než speciální zdravé obchody.

Kam na jídlo

Angličané říkají „eating out“, tedy vyrazit se najíst mimo domov. Jak na to v cizině?

Makrobiotické stravovny existují jen jako naprosté rarity a po čase většinou zanikají (jedna bývala v Barceloně, jedna v Praze, kde je jim konec…). Vegetariánských restaurací je hodně, s různým zaměřením (bufety, krišnovské kantýny, multikulturní centra s antikvariátem apod.), různou úrovní i cenovou hladinou. Než je zde namátkou vyjmenovávat, podívejte se raději na vynikající webovou stránku www.happycow.net, kde se dají najít stovky bezmasých podniků kdekoli po světě. Českou obdobu najdete na www.vegetarian.cz. Skoro v každé zemi se lze solidně najíst i v běžné hospodě, ba dokonce některé krajové kuchyně obsahují i skoro mb pokrmy – v severských státech a Británii se servíruje ovesná kaše, v Itálii těstoviny, ve Španělsku spousty zeleniny, polévek a luštěninových kotlíků. Dá se říci, že střední Evropa je kompletní nezdravostí své kuchyně ojedinělá.

Otázka také je, jestli se jdeme do restaurace skutečně najíst, nebo spíš posedět. Je totiž takřka pravidlem, že čím blíže má dané jídlo k makrobiotice, tím je ho menší porce a návštěva takového podniku je pak spíše společenskou událostí, než skutečným zážitkem z jídla. Kdo nevěří, ať se běží přesvědčit do pražského Albia, kde se již několik let paralelně zvyšují ceny, zmenšují porce a ubývá počet míst k sezení. Skutečně najíst se dá spíše v obyčejných vegetariánských jídelnách a nejlépe v běžné kavárně, kde vám v době oběda nabídnou fusilli s rajskou omáčkou, což vás bezpečně zalepí až do večera. Opravdu uspokojivý zážitek z poměru ceny, kvality a množství podávaného jídla jsem měl jen ve vegetariánských restauracích v Portu a v Dublinu; obě byly tak daleko od centra, že už si mohly dovolit dopřát hostu tolik jídla, aby se doslova najedl.

Střední třídu kvality, ale slušné najedení nabízejí italské restaurace a pizzerie, jejichž těstoviny a saláty můžou být dosti přijatelnou nouzovou stravou. Ve španělských restauracích je nejvýhodnější Menú del día, které si můžete sestavit z několika typů prvního a druhého chodu. Primero je ve všech variantách většinou bezmasé, segundo má bezmasou nanejvýš jednu nabídku, ale většinou také několikero rybích jídel. A je to, věřte mi, vždycky ohromná kupa jídla. Obdobně je to ve Francii, kde je potřeba dát jen větší pozor na všudypřítomné sýry a smetanové zálivky.

Asijská kuchyně sice obsahuje tradičně méně masa, zato více exotiky. Indické restaurace jsou časté zejména v Británii a dá se v nich dobře najíst, pokud máte zkušenost nebo vám obsluha dobře poradí. Střílet zkusmo se nevyplatí, protože řada indických jídel je tak pálivá, že se nedají sníst ani výjimečně. Totéž platí o restauracích indonéských (hlavně v Nizozemsku), thajských apod.

Čínské jídelny bývají levné a bezmasá jídla v nich dokonce nejlevnější, ale je potřeba dát pozor na různé rizikové složky. Hned při objednávání nahlaste, že do jídla nechcete vejce a sójovou omáčku (vždy s glutamanem sodným), protože tyto dvě věci se jinak dávají šmahem do všeho, včetně obyčejné smažené rýže se zeleninou. Také je potřeba se smířit s tím, že jídlo je výrazně mastné a připravené na tomtéž woku, jako vepřová pro předchozího zákazníka.

Japonské podniky jsou zdánlivě makrobiotickým ideálem, ale realita bývá jiná. Komerční sushi se totiž dělá z bílé rýže s cukrem, ve všech mořských plodech (hl. krevetové a krabí maso) i v mnoha jiných ingrediencích (včetně nakládaného zázvoru!) je glutaman sodný, zelenina je přesolená a sladkosti s cukrem. Pravda ale je, že s obsluhou je možné se domluvit na přípravě přijatelnějšího jídla.

Zajímavý zážitek může být v blízkovýchodní restauraci. Podává se rýže, bulgur nebo kuskus, cizrnové karbanátky falafel, sezamová omáčka tahina, hommos, saláty s olivovým olejem i všelijak nakládaná nebo smažená zelenina. Specialitou jsou plněné listy vinné révy nebo bílého zelí (většinou bez masa, ale raději se zeptejte). Provozovatelé bývají nejčastěji z Turecka nebo z Libanonu.

Najíst se dá dokonce i v mexických podnicích, i když opatrnost ohledně koření je dvojnásob nutná. Tradiční mexická jídla obsahují spoustu fazolí, rýže, kukuřice a zeleniny; ale jejich problém stejně jako všech světových kuchyní vůbec je ten, že v Evropě je jejich provozovatelé přizpůsobují evropským chutím a z původních jídel ponechávají jen jakousi ozvěnu. Takto je třeba běžné v Evropě potkat restauranty s názvem „Mexican steakhouse“, v nichž se všechno točí kolem hovězího, zatímco v samotném Mexiku je tradičním fast-foodem vařená kukuřice, brambory nebo nanejvýš slepičí polévka. Rovněž evropští Číňané bez rozmyslu obohacují své wokové směsi sýrem, přičemž v Číně donedávna nebylo o mléčných výrobcích ani potuchy.

Některá krajová jídla ve východní Evropě jsou pro nás vhodná, ale v restauracích se špatně seženou, protože jsou považována za fádní a chudobná. Vyzkoušejte určitě maďarskou kapří polévku halászlé nebo vůbec jakýkoli rybí pokrm v některé přímořské zemi. Jinak sem ale kultura bezmasé stravy moc nepostoupila. V každé východní metropoli už najdete přinejmenším krišnovskou vývařovnu, ale než brouzdat po hospodách a nad každou položkou jídelního lístku pomocí gest zjišťovat, jestli v tom není sádlo, mléko nebo smetana, to už je lepší vařit si sám. Jako odměnu si pak můžete užít nějakou náhodnou radost v podobě vařeného nebo grilovaného kukuřičného klasu na tržišti, nakládaných okurek atp.

Ideálními stravovacími zařízeními jsou ta, kde se platí paušálně a sníst se může cokoli dle vlastního výběru. Nejde ani tak o to, že člověk může sníst hodně jídla, jako spíš o to, že se může nasytit jen z poživatelných složek. Takových míst není v Evropě mnoho, bývají označena jednotně anglicky „Eat as much as you want“, ale stylem se výrazně liší. Moje nejoblíbenější jsou bufety libanonského řetězce Maoz (Amsterdam, Barcelona aj.), kde se za cenu kolem 4 eur prodává pita chléb (i celozrnný) s falafely, k nimž si člověk může libovolně přidávat zeleninové saláty, dokud má v ruce aspoň kousek chleba. Madridský Bufet libre nabízí pokrmy z místní kuchyně (10 euro), mnichovské sushi bary (7-11 euro dle polohy) jsou zařízeny tak, že kolem sedících hostů jezdí na nekonečném pásu talířky s japonskými specialitami a každý si jen bere, co se mu líbí. Přijatelná je pro nás jen zhruba pětina sortimentu (včetně salátů z mořských řas, krevetových sushi atd.), ovšem v nekonečném množství. Příjemně se dá najíst v nizozemských metropolích u Číňanů, kde za bufet zaplatíte 8 euro/osobu/hodinu. V Oslu je dokonce i vegetariánská restaurace zařízená na tento styl – za cenu kolem 100 NOK. Skandinávie je právem zemí švédských stolů a dobrý salát si můžete seskládat za slušnou cenu skoro na každé benzínce.

Můj top tip shrnutý jednou větou: když mám venku hlad, nemůžu vařit a neoplývám penězi, jdu na falafel se salátem.

Drobnosti

Olej, ocet a sójovku nevozte ve skle, přelijte si je do plastových lahviček. Pokud neseženete jinou, můžete si vymýt lahvičku od čehokoli. Já používám jednu od lampového oleje, kterou jsem vyprázdnil a nechal v ní několikrát přes noc vodu s čisticím přípravkem, dokud neztratila původní pach. Výhodou je zúžené hrdlo na dávkování.

Opalování je, troufám si tvrdit, pro makrobiotiky bez nebezpečí a není potřeba používat žádné opalovací krémy. Už léta jezdím nejméně jednou ročně do Španělska, v sezóně teplot až 45°C, a nikdy jsem se nespálil. Mám druhý nejcitlivější fototyp (blond), takže v dobách před mb jsem se pravidelně spálil vždy s prvním jarním slunkem a po zbytek roku střídavě rudl a loupal se. Když jsem odstranil ze stravy cukr, začal pravý opak: opálený jsem celoročně a horké Španělsko to vždy jen trochu umocní.

Koupání ve sladké vodě je důležité jen pro pohyb a osvěžení, jinak výrazně prospěšné není. Zato mořská voda je evolučně přirozenější a nezbavuje tělo minerálů. Termální lázně jsou také záležitostí spíš pro radost, doporučujeme je pro jaro nebo podzim, kdy je venku zima a ve vodě příjemně. Jejich ozdravné účinky nemají pro makrobiotika žádný význam a některé mohou spíše škodit (např. radioaktivní voda v maďarském Hevízu).

Tak co,

Ještě máte chuť cestovat někam s makrobiotikou? Ale ano, jde to, jenom je potřeba ujasnit si priority. Vyrážíte hlavně s tím, že zůstanete pravověrným makrobiotikem, který se neobejde bez kompletní kuchyně? Pak je snad lepší zůstat doma a nekazit si dovolenou nějakým ježděním, co vy na to? Možná, že ještě nepřišel ten pravý čas, kdy člověk vyráží pryč za radostným poznáním beze strachu o jídlo. A možná už nikdy nepřijde – takovým z vás gratuluju.

Cestování je skutečně krásné a cestování s makrobiotickou stravou možné, ale jako všude jinde, i tady si především nesmíme nalhávat, že je něco jinak, než jak to doopravdy je. Stručně řečeno: Z domova člověk jiný kraj nepozná, ale na cestách neomládne.

Šťastnou cestu, a ať je zrnitá.

Honza Jícha – šéfredaktor časopisu Zrnění

Informácie o kurze s manželmi Jíchovými nájdete TU
Suroviny uvedené v článku môžete kúpiť aj v regeneračnom centre alebo prostredníctvom e-shopu

4 478 pozretí

Ak kliknete ľavou myšou na ľubovoľné na modro zafarbené slovo, otvorí sa Vám o tom viac informácií. Ak niektorý odkaz nefunguje, budeme radi, ak nám o tom napíšete na EZOpress@gmail.com Ďakujeme

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.

Táto webová stránka používa Akismet na redukciu spamu. Získajte viac informácií o tom, ako sú vaše údaje z komentárov spracovávané.