Naše porodnictví je původcem traumat a nástrojem totality

Ovládnutí lidské reprodukce v daném teritoriu je základním pilířem sociálního inženýrství. Současné porodnictví je přes svoji nepopiratelnou potřebnost nástrojem plodícím mnohé zlo – a co především: je udržované v pohotovosti pro ještě větší zlo konané v budoucnosti.

Je nad jakoukoli pochybnost, že mezi lékaři či zdravotními sestrami je dlouhá řada světlých výjimek.

ID-100117143

obrázok so súhlasom imagerymajestic / FreeDigitalPhotos.net

Tento text v žádném případě nehází veškerý porodnický personál do jednoho pytle. Je nad jakoukoli pochybnost, že mezi lékaři či zdravotními sestrami je dlouhá řada světlých výjimek. Existují celé porodnice, které se koncepčně snaží o co možná nejlepší přístup. Z celkového pohledu je však systém dokonale zaběhnutý v totalitních praktikách, pouze individuální dobrá vůle těchto výjimek může jeho dopady zmírnit. U málokterých porodnic se navíc lze spolehnout na reference, neboť se úroveň jejich péče odvíjí od přítomné směny. Ta bývá mnohdy skutečně radikálně odlišná. Mnoho porodnic má označení „baby-friendly hospital“ a hrdě se tak prezentuje například na svém webu. Nenechte se však klamat – praxe bývá často úplně jiná.

Establishment si kontrolu nad vztahem matka-dítě-rodina ponechal. Jakmile se někdo snaží o zásadní změnu, je zlikvidován.

Rovněž nelze popřít, že se od dob komunismu mnohé zlepšilo – někde kosmeticky, jinde v jakémsi na oko humánnějším přístupu, někde – díky Bohu – dokonce z gruntu. Ovšem pozor! Establishment si kontrolu nad vztahem matka-dítě-rodina ponechal. Jakmile se někdo snaží o zásadní změnu, je profesně zlikvidován.

Téma napříč spektrem? Ano i ne. Spíše však ano.

Odkazuji na několika místech na weby, jejichž ostatní obsah je bezesporu velmi závadný (LžiDnes, Respekt, Deník Referendum atp.). Činím tak výjimečně, přičemž tvrdím, že důraz na lidskou svobodu, ochranu lidského života a ochranu rodiny, je jedním z ústředních motivů konzervativního myšlení a křesťanského jednání. Pokud přesto toto téma může sjednotit širší názorové spektrum, je to v rámci boje proti tomuto nešvaru jen dobře. Od dalších názorů pisatelů těchto článků se distancuji.

Rád bych se tedy vyhnul matoucímu či ironickému vyznění tohoto článku zapříčiněnému tím, že se zde potkám se stanovisky všech možných levicových, liberálních a lidskoprávních aktivistů, institucí při EU (sic!), z nichž většina v jiných sférách života společnosti cestu k novému světovému řádu vyloženě podporuje. Kámen úrazu spočívá v tom, že jejich pohled končí u individuálních humánních hledisek (pro něž sami často mají motivaci prostou jakékoli transcendence – tedy nesprávnou) a navíc do světla totalitní reality celý problém staví obvykle jen při pohledu do komunistické minulosti.

Ovládnutí lidské reprodukce v daném teritoriu je základním pilířem sociálního inženýrství. Současné porodnictví je přes svoji nepopiratelnou potřebnost nástrojem plodícím mnohé zlo – a co především: je udržované v pohotovosti pro ještě větší zlo konané v budoucnosti.

Je nad jakoukoli pochybnost, že mezi lékaři či zdravotními sestrami je dlouhá řada světlých výjimek.

Tento text v žádném případě nehází veškerý porodnický personál do jednoho pytle. Je nad jakoukoli pochybnost, že mezi lékaři či zdravotními sestrami je dlouhá řada světlých výjimek. Existují celé porodnice, které se koncepčně snaží o co možná nejlepší přístup. Z celkového pohledu je však systém dokonale zaběhnutý v totalitních praktikách, pouze individuální dobrá vůle těchto výjimek může jeho dopady zmírnit. U málokterých porodnic se navíc lze spolehnout na reference, neboť se úroveň jejich péče odvíjí od přítomné směny. Ta bývá mnohdy skutečně radikálně odlišná. Mnoho porodnic má označení „baby-friendly hospital“ a hrdě se tak prezentuje například na svém webu. Nenechte se však klamat – praxe bývá často úplně jiná.

Establishment si kontrolu nad vztahem matka-dítě-rodina ponechal. Jakmile se někdo snaží o zásadní změnu, je zlikv

idován.

 

Rovněž nelze popřít, že se od dob komunismu mnohé zlepšilo – někde kosmeticky, jinde v jakémsi na oko humánnějším přístupu, někde – díky Bohu – dokonce z gruntu. Ovšem pozor! Establishment si kontrolu nad vztahem matka-dítě-rodina ponechal. Jakmile se někdo snaží o zásadní změnu, je profesně zlikvidován.

Téma napříč spektrem? Ano i ne. Spíše však ano.

Odkazuji na několika místech na weby, jejichž ostatní obsah je bezesporu velmi závadný (LžiDnes, Respekt, Deník Referendum atp.). Činím tak výjimečně, přičemž tvrdím, že důraz na lidskou svobodu, ochranu lidského života a ochranu rodiny, je jedním z ústředních motivů konzervativního myšlení a křesťanského jednání. Pokud přesto toto téma může sjednotit širší názorové spektrum, je to v rámci boje proti tomuto nešvaru jen dobře. Od dalších názorů pisatelů těchto článků se distancuji.

Rád bych se tedy vyhnul matoucímu či ironickému vyznění tohoto článku zapříčiněnému tím, že se zde potkám se stanovisky všech možných levicových, liberálních a lidskoprávních aktivistů, institucí při EU (sic!), z nichž většina v jiných sférách života společnosti cestu k novému světovému řádu vyloženě podporuje. Kámen úrazu spočívá v tom, že jejich pohled končí u individuálních humánních hledisek (pro něž sami často mají motivaci prostou jakékoli transcendence – tedy nesprávnou) a navíc do světla totalitní reality celý problém staví obvykle jen při pohledu do komunistické minulosti.

Proč nehovořím za všechny

Spousta matek bude na základě vlastních dobrých zkušeností mít možná potřebu s leitmotivem článku polemizovat. To však může být zapříčiněno tím, že samotní rodiče vlastně nevědí, jak by ty věci správně z hlediska lidské svobody a přirozenosti, potažmo z hlediska dobra pro rodinu, měly být. Sami byli formováni tím, že takto jedině je to správné a v rámci tohoto standardu je pro ně každá ohleduplnost, pozitivní emoce či úsměv měřítkem kvality něčeho, čehož podstata tkví někde jinde. Neuvědomí si celou skupinu rizik, na která se nehledí, jejichž existence se zamlčuje či přímo popírá. Mají pocit, že vše proběhlo hladce, přičemž si nevšimnou, že jim někdo narušil vztah s dítětem. V budoucnu se ptají po příčině z toho vzešlých jevů a studují je z mylných pozic. Nevědí, že jim bylo ublíženo, že jim bylo něco odepřeno již v prvních chvílích. I onen kritizovaný personál jistě mnohdy dělá celou řadu věcí v dobré víře. Ostatně – učte starého psa novým kouskům.

Porod je přirozený fyziologický proces. Není to nemoc.

Porod je přirozený fyziologický proces, jenž by měl, pokud možno, probíhat přirozeně, bez nutnosti lékařských zásahů. Není to nemoc. Je to něco, co by mělo tělo zvládnout samo. Komplikace samozřejmě mnohdy nastávají (míra jejich zavinění přístupem, který porodu předcházel, je jistě velmi různorodá, ale o tom chce slyšet málokdo a na vzniklé situaci to z praktického hlediska beztak nic nemění). Všichni si přejeme zdravé ženy a děti. Je dobře, že je možné v krajních situacích zachránit dítě, které by bez lékařů nepřežilo. A je tedy samozřejmě žádoucí a správné, že je u porodu nablízku odborník a jsou zajištěny vhodné podmínky. To zdůrazňuji zejména proto, aby se někdo mylně nedomníval, že tento text pochází z pera fanatického propagátora domácích porodů.

Pozoruhodný je také doslova hysterický důraz na vyšetřování dítěte v průběhu těhotenství za tím účelem, aby se ještě před porodem přišlo na každou sebemenší vadu a dítě bylo zavražděno. Je to jedna velká eugenická honička za přesnějšími a přesnějšími vyšetřeními. Tento fenomén by zasloužil samostatné pojednání, nad závěrem článku alespoň vzpomeňte na to, jak hezky zapadá do celého systému.

Nedůvěryhodné instituce

Ještě, než přejdu k samotné věci, zdůrazňuji, že nestojím o arogantně formulované polemiky odborníků z oblasti medicíny. Míra jejich sebejistoty a neotřesitelnosti je úměrná míře kontradiktornosti s jinými arogantními odbornými polemikami. Jistě není nic snazšího, než zde vytrhnout větu, která se medicínského hlediska dotýká, a rozebrat ji na prvočástice za pomoci hromady „vědeckých“ objevů a stanovisek (z nichž mnohá sami porodníci nerespektují). Jejich autoři by se měli nejdříve uklidnit, poté si zamést před vlastním prahem a zamyslet se nad mravním rozměrem celé věci. Ještě jednou a jasněji: nejedná se zde o lékařskou polemiku, nýbrž o pohled na věc z hlediska bioetiky, lidské svobody a přirozenosti s přihlédnutím na obecně známé poznatky z oblasti medicíny.

Vládnoucí ideologie nesprávně reflektující hodnotu lidského života je naprosto nedůvěryhodná.

V naší společenskoprávní kultuře je žel Bohu genocida lidským právem. Tím se dostávám k dalšímu z důvodů, proč zde roztáčím takový kolotoč kritiky, obav a varování. Instituci, která sama vraždí nenarozené děti, se přirozeně nedá důvěřovat v tom, že se bude správně starat o ty čerstvě narozené. Vládnoucí ideologie nesprávně reflektující hodnotu lidského života je naprosto nedůvěryhodná. A bude mnohem hůře – barevné tapety a vířivá vana při porodním sále to nezachrání. Už jen proto bychom měli našim ženám zajistit právo rodit jinde.

Co se děje okolo porodu

Všimli jste si, že okolo porodů je zcela odlišná praxe – co se týká informovanosti dotčených osob – na rozdíl od jiných vyšetření? Tam máte práva, která vám u porodu většinou nepřiznají. Navíc, ze zákona máte právo bezplatně u vyšetření mít osobu blízkou. Pokud by někdo argumentoval tím, že se u operace také nemotají příbuzní operovaného, klame a manipuluje. Fyziologický porod není operací, nedochází zde k narušení integrity „pacienta“ ze strany lékaře. Jedná se tedy o zcela odlišnou situaci, kdy je personál v roli asistentů pro neočekávané situace (vždy po poradě s rodičkou, nejedná-li se o bezprostřední ohrožení života). Ve skutečnosti porodnice překračují své kompetence a intervenují do oblasti lidských svobod, což jim však nepřísluší. Více či méně dobře realizují potřebnou zdravotnickou péči, zároveň však způsobují újmy a rizika srovnatelná – a mnohdy závažnější – než jsou ta „obvyklá“ zdravotní.

Otec u porodu není proto, aby se okolo motal jako idiot s videokamerou. Je tam proto, aby rozhodoval za svoje dítě i za rodičku, která se může dostat do stavu, kdy by za sebe spolehlivě rozhodovat v závažných věcech nemohla. Jinými slovy je tam proto, aby hájil práva své ženy a svého dítěte.

Přestože tedy máte nárok na bezplatnou účast osoby blízké, u porodu si za to nechají neprávem zaplatit. Již rok platí zákon, který měl tuto praxi eliminovat, přesto v ní část porodnic za pomoci různých právních kliček pokračuje. Za osobu blízkou u porodu se platí až 1500 Kč, přestože tato vlastně šetří práci personálu – stará se několik hodin o rodičku.

Striktně vzato, když nemáte dost peněz, je vám nelegálně zabráněno mít u sebe osobu blízkou. A ta je – s ohledem na výše popsanou nedůvěryhodnost instituce, ve které se bezbranná a oslabená nacházíte – velmi důležitá. Otec u porodu není proto, aby se okolo motal jako idiot s videokamerou. Je tam proto, aby rozhodoval za svoje dítě i za rodičku, která se může dostat do stavu, kdy by za sebe spolehlivě rozhodovat v závažných věcech nemohla. Jinými slovy je tam proto, aby hájil práva své ženy a svého dítěte. To je ostatně jeho povinnost i v životě. Této povinnosti se muž ani nemá právo zříci. Neomarxisté z „gender studies“ nechť se staví třeba na hlavu, alespoň ji nějak využijí.

Rodička v pasti

Již během první doby porodní, tzn. na příjmu, je ve většině porodnic otec nevybíravě vypoklonkován z pracoviště, kde je rodička vyšetřována (má si počkat, poté je teprve připuštěn k dalším fázím porodu). A zde nastává první skutečně rizikový moment. Rodičce zde běžně dávají podepisovat hromadu přijímacích zpráv, lékařských protokolů a bůhvíčeho ještě. Zrovna ve chvíli, kdy je žena v bolestech a není schopna se soustředit na všechny podrobnosti, nemá čas si ani vše přečíst. Dochází zde mnohdy také k nátlakovému opakovanému dotazování na nepodstatné detaily jako na výslechu u Státní bezpečnosti. A zrovna v tento moment zde otec nesmí být. Není to znepokojivé?

Hlavním cílem autorit našeho porodnictví není štěstí a zdraví našich matek a dětí, ale dobré umístění ve statistikách mezinárodních organizací z hlediska minimální kojenecké úmrtnosti.

Uvědomme si, kam dnešní evropská liberálně-levicová společnost již delší dobu spěje. Legalizace všeho protipřirozeného. Potraty, eutanasie, eugenické praktiky a podobně. Vše je otázkou času. Co všechno bude matka v této situaci zanedlouho podepisovat?

Ano, otec může být natolik asertivní, že si vymůže svoji přítomnost u manželky. Málokdo však bude v emočně vypjaté situaci ještě riskovat negativní zpětnou vazbu od personálu. A ta může být velice nepříjemná, ba zákeřná.

U samotného porodu se mnohdy porodníci alibisticky snaží vyhnout všem rizikům. Neopodstatněné či nikoli nezbytné zásahy a vyšetření při porodu komplikují samotný porod a způsobují potřebu dalších zásahů. Při porodu se postupuje stylem, jako by každou chvíli hrozila smrt dítěti i matce. Hlavním cílem autorit našeho porodnictví totiž – abyste si nemysleli – není štěstí a zdraví našich matek a dětí, ale dobré umístění ve statistikách mezinárodních organizací z hlediska minimální kojenecké úmrtnosti. Vše ostatní je vedlejší.

„Diskuse přestala být smysluplná. Gynekologové a porodníci nám po čtvrté schůzce podali prohlášení, ve kterém řekli, že máme jedny z nejlepších perinatálních výsledků na světě, a proto nevidí důvod, proč koncepci porodnictví měnit,“ popsal [jihlavský porodník] Aleš Roztočil. Podle něj zvítězily materiální zisky lékařů nad možností jakékoliv změny. (H. Válková)

Namísto odborného a transparentního řešení současného nezdravého stavu českého porodnictví, se úředníci ministerstva snaží pokoutným a intrikářským způsobem zakonzervovat systematické porušování práv a zájmů žen a dětí. V pracovní skupině zůstali jen lékaři s totalitním přístupem k ženám a jejich dětem, kteří považují systém za „dobře fungující“. (Z. Candigliota)

Přehlížení rodičky

Některé rodičky si předem z vlastní iniciativy sepisují tzv. porodní plán. Je to forma usnadnění komunikace bezbranné a dezorientované rodičky s všemocným lékařem. Zde si rodička stanoví zákroky, případně další okolnosti, pomůcky apod., které si výslovně přeje či nepřeje. Velké množství lékařů je nečte a rovnou zahazuje. Lékař samozřejmě může ze závažných důvodů přistoupit ke změně těchto podmínek, musí to však rodičce říci, což se také ne vždy děje. Uvědomělé rodičky bývají nezřídka velmi dobře teoreticky vyzbrojeny – studují zahraniční zdroje, výsledky výzkumů renomovaných institucí, znají zahraniční praxi, jsou instruovány svými porodními asistentkami apod. Přesto jsou ostře vykázány do „patřičných mezí“. Jen ony samy vědí, co to v takovou chvíli dělá člověku s psychikou a ani ony samy nevědí, jaké všechny komplikace pro samotný porod to přináší. Takových případů jsou tisíce.

Samostatnou kapitolou pak je hulvátské, necitlivé a urážlivé chování personálu vůči matkám připomínající vyšetření prasat na východoasijské farmě. Bylo by krajně nevkusné uvádět zde příklady, vězte však, že se jedná o běžný jev.

Co z toho vlastně vyplývá? Rodit děti je hrozba, trauma, bolest. Nikoli radost. Matka je zranitelná osoba. Žena však nechce být zranitelná, ostatně jí to v dnešní době ani není dovoleno. Bylo by to moc prorodinné. První náznak existence začarovaného kruhu, který si dokážeme o něco dále.

Drama nastává po porodu

Po porodu obvykle zůstane žena na sále ještě dvě hodiny, kdy u ní v lepším případě dítě nechávají. Poté následuje přesun matky na oddělení šestinedělí, kdy je dítě stále oslabené matce někdy téměř násilím odebráno za účelem odvozu na pozorování (i zdravé děti s dobrým Apgar skóre). To je velmi nebezpečný moment, pro nějž neexistuje ani z odborného hlediska důvod. Matka se tam za dítětem mnohdy nemůže dostat ani za účelem kojení – to záleží zcela na velkorysosti personálu. Dítě je jí vráceno až po několika hodinách. Do té doby u něj nemůže být ani osoba blízká – pouze personál. Oslabená matka nemá ponětí, co se s bezbranným dítětem děje. Bude možné jej v rámci této fáze zanedlouho ve jménu pokroku utratit, sterilizovat či modifikovat?

Dochází zde k arogantnímu uplatňování převahy instituce nad jednotlivcem a rodinou.

Dochází zde k arogantnímu uplatňování převahy instituce nad jednotlivcem a rodinou. Osobní zkušenosti otců a matek hovoří o takovém přístupu mnoha a mnoha členů personálu českých porodnic. V krajním případě vás k dítěti nepustí ani s policií a právníkem – vymyslí si, že je dítě v ohrožení života. Přitom je praxí prokázáno, že v případě ponechání dítěte matce, která s ním je po tu dobu v nejužším kontaktu a pozoruje ho, neunikne jejímu mateřskému instinktu žádná podstatná komplikace.

To je samozřejmě představa extrémní situace. Častěji se však děje následující. „My vás tam můžeme pustit, ale vy chcete dobrovolně ohrozit život vašeho dítěte?“. Vydírání a manipulace na denním pořádku. „Vy chcete ohrozit svoje dítě?“ Neopodstatněné hrozby infekcí, prochladnutím a podobně. Způsobuje se zde nenávratné trauma matce, která se v tu chvíli stále potýká s extrémní hormonální nerovnováhou svého těla. Řetězec výhrůžek a manipulací často provází ženu po celé dny od začátku porodu až po opuštění porodnice (Porodnice instituce separace, Panoptikum u Apolináře).

Teď to nejzávažnější

Jako u mnoha živočichů, tak i u člověka je velmi dobře známo, že v prvních hodinách po porodu vzniká naprosto zásadní vazba („bonding“) mezi matkou a dítětem, která následně ovlivňuje celý vývoj dítěte, jeho povahy a psychiky, ale i vztahů a výchovy v rodině. Bezpočet studií dokazuje vliv tohoto momentu na socializaci jedince na zájem matky o dítě. Nezařazuji člověka za tímto účelem do zvířecí říše, ale vědom si toho, že tento argument u některých čtenářů najde opodstatnění, navíc připomínám, že zvířecí matky, pokud jim je v tento okamžik mládě odebráno, ho už nepřijmou. U člověka je z psychologického hlediska dokázáno v podstatě totéž, byť to tak navenek s ohledem na jeho nevyhnutelnou socializaci nevypadá. Sama matka si to v plné míře neuvědomuje.

Opomíjí se právo dítěte na přítomnost osoby blízké.

Co více: samotnému dítěti je odpíráno právo být u své matky či otce. Pro lékaře je dítě v podstatě pacient bez vlastních práv (i když o něj po fyzické stránce pečuje až přeúzkostně, což je částečně pochopitelné – za neprokazatelné trauma ho nikdo žalovat nebude, za viditelnou zdravotní újmu, či smrt, mu to reálně hrozí). Opomíjí se právo dítěte na permanentní přítomnost zákonného zástupce, popřípadě osoby zákonným zástupcem určené. Téměř jediná skutečnost, kterou totiž nově narozený člověk vnímá, je ta, zda je sám (pak pláče, trpí, má trauma), nebo zda je u něho matka či otec (pak je klidné, lépe prospívá). Dítě se ani o nic jiného nezajímá a nic jiného nevyžaduje, pouze bezpečnou náruč rodičů (ano, i u otce je bezpečná náruč, otci nesmí být lékařem upíráno právo na přístup k dítěti).

Mimochodem: zdravotní personál obvykle s otcem zachází, jako by neměl plnohodnotné rodičovské kompetence. Sami muži se tomu snadno podřídí, jsou si nejistí v otcovské roli, neuvědomují si či nakonec odmítají spoluzodpovědnost za své dítě. Jistě, porod není tradičně mužská záležitost, žena však vždy potřebovala u porodu bezpečí a zázemí zajišťované blízkými osobami. Až na základě současné podoby sociálních vazeb do této role nutně nastoupili manželé, ojediněle pak vlastní sestry, matky, kamarádky apod. Další variantou je vyhledání duly či porodní asistentky, které rodiče důvěřují natolik, aby ženu doprovázela během celého porodu. Riskují tím ovšem znovu zhoršený přístup personálu porodnice, který dulu vnímá jako konkurenci, vyskytly se i případy zamezení jejího přístupu k porodu na poslední chvíli.

Utrpení dítěte

Utrpení matky při separaci od dítěte je značné, ale utrpení dítěte při separaci od matky je větší a bolestnější. Separace dítěte od matky je omluvitelná pouze ve výjimečných a naprosto nezbytných případech, například při akutním ohrožení života a nutnosti okamžitého zásahu lékařů, ne však z důvodů normovaného vytížení inkubátorů či provozních předpisů o rutinním odebrání každého, i zdravého novorozence, na pozorování. I „pouhých“ několik hodin bezdůvodné separace je v tuto chvíli pro vztah matka-dítě ohrožujících. Bez výslovného souhlasu rodičů se něco takového stát nesmí. Jinak je to zvůle proti lidským právům, tak často s oblibou omílaným v daleko méně závažných případech. Děje se tak velmi často, a to i přes výslovný nesouhlas rodičů.

Lékaři každý zásah zdůvodňují dobrem dítěte, ale je to skutečně jejich cíl a hlavní zájem?

Pokud je dítě takto v moci personálu, nemá matka (natož pak otec) v podstatě žádnou páku, jak si jej vynutit zpět (nebo si vynutit alespoň stálou přítomnost u dítěte). Lékaři každý zásah zdůvodňují dobrem dítěte, ale je to skutečně jejich cíl a hlavní zájem? Lze plně důvěřovat zdravotníkům, kteří jiné, ještě nenarozené děti zabíjejí přímo v dělohách matek? Lze věřit institucím, kde se tato jatka konají?

Dítě má od početí právo na ochranu života a na nejlepší možnou lékařskou péči. Při každém zdravotním zákroku (tedy i po porodu) má dítě právo na přítomnost osoby blízké – to musí lékař vždy respektovat.

Takhle to přece chodí

Cynicky nám zde vyvstává i výše naznačené ekonomické hledisko. Zařízení, kterým bylo vybaveno příslušné oddělení porodnice, stálo obrovské peníze. Podle slov samotných porodníků je nutné zajistit využitelnost této technologie, proto je mnohdy využívána i v případech, kdy to není nutné. Stejně tak personál potřebuje mnohde vykazovat potřebné množství práce.

Ženy jsou naočkovány tím, že to je přece normální: „tak to v porodnici chodí a je to v pořádku“. Typickou větou, kterou slyší od personálu je: „odpočiňte si, my se o něj dobře postaráme“. Do matčina podvědomí je od začátku vsugerováno, že někdo jiný se o dítě dokáže postarat lépe než ona. Následující situace v tom matku jen utvrdí – jsou narušeny fyziologické procesy (špatný start kojení, matka se po separaci hůře postará o dítě). Velmi se tím oslabuje citová vazba a zejména jistota matky ve svoji mnohými podceňovanou, avšak dokonale vyvinutou instinktivní schopnost péče o dítě. Cítí se méně schopná a potřebuje pomoc instituce, které důvěřuje na úkor důvěry sama v sebe. To pokračuje i v dalším věku (bezstarostné svěření dítěte školkám a podobně).

Traumatizované a deformované matky

U matek toto odtržení tedy způsobuje trauma z vlastní neschopnosti vedoucí k dobrovolnému vzdávání se rodičovských kompetencí. Narušeny jsou vztahy napříč celou rodinou. Postiženi jsme tím skoro všichni z posledních generací.

Muži mají k rodině také značně deformovaný vztah.

V důsledku toho a také v souvislosti s výše popsaným průběhem porodu žena své mateřství prožívá patologicky. Vyhledává seberealizaci raději jinde než ve vlastní rodině. Muži, vychovaní socialistickými jeslemi a často v nefunkčních rodinách (zaměstnanými matkami a lhostejnými otci) mají k rodině také značně deformovaný vztah. Změnu role své ženy a vlastní zvýšenou odpovědnost vnímají jako natolik nekomfortní a zatěžující, že se zdráhají celý podnik vícekrát opakovat. Nepozorovali jste to již mnohokrát mezi svými známými? Nevěřím, že ne.

Často matka obhajuje před svým okolím úmysl nepřivádět na svět dalšího potomka, ve skutečnosti tím (někdy snad i podvědomě) kryje svého muže, od něhož toto stanovisko vychází, neboť se chce dostatečně věnovat svým zájmům. Když vám dotyčná svoje nitro otevře více, naleznete tam velmi často právě tuto smutnou skutečnost. Pro příklady opět netřeba chodit dále než k sousedům přes chodbu či roh pavlače.

A jaké se nabízí alibi? Samozřejmě ekonomické aspekty. Zodpovědnost za materiální zajištění. To je neprůstřelný argument.

Vazba matky k dítěti je zásadní pro formování ženské role ve společnosti. Ženám je znemožněno se do správné mateřské role dostat, poté ji samy špatně plní. Vytváří se tím myšlenkové klima plné odporu k mateřství a plodnosti. Ve společnosti je mateřství vnímané jako něco nežádoucího a náročného – člověk k tomu sám netíhne a přistupuje k plození dětí zvráceně („mít teda to dítě“; „pořídit dítě“; „nemůžeme si dovolit mít dítě“; „dítě až na to bude čas“; „nejdříve si užijeme, pak si pořídíme dítě“). A jaké se nabízí alibi? Samozřejmě ekonomické aspekty. Zodpovědnost za materiální zajištění. To je neprůstřelný argument. Lidé jsou nositeli něčeho, čemu se dnes říká antikoncepční mentalita. To všechno podporuje rozklad tradiční rodiny.

Nástroj té nejodpornější totality

Všechno nám to krásně zapadá do neomarxistického konceptu, na jehož základě se světové elity snaží vystavět svůj nový světový řád. Získáním kontroly nad těhotenstvím, porodem a tím i základními mezilidskými vazbami se zabije několik much jednou ranou. Každá z dosavadních totalit se snažila o něco podobného, vždy z jiného konce. Získat mládež = získat společnost. Narušit autonomní rodinu. Zachovat pouze zdatné jedince. Snížit populaci. Se všemi zrůdnými podobami cesty za těmito cíli.

Jestliže získají elity pod svoji kontrolu fyziologické danosti lidí, poté získají absolutní moc, nesrovnatelnou s mocí kteréhokoli despoty v minulosti.

V této oblasti se již v současné době odehrává více zhovadilostí, než jsme si ochotni připustit. Takřka vulgárně napadány a v praxi dokonce kriminalizovány jsou již zmíněné domácí porody. Ostudný proces s porodní asistentkou hovoří za vše (1, 2, 3, 4). Ironií navíc je, že byl iniciován vrahy nenarozených dětí. Předsedové různých komor a sdružení všemi způsoby zamezují „privatizaci“ porodů. Zmíněnou kriminalizací domácích porodů se vyloženě zákeřnou formou zamezuje odborníkům se něčeho takového legálně účastnit. Soustavně se odmítá vytváření porodních domů, případně podobných zařízení při porodnicích (v některých zemích jsou tato zařízení běžná a osvědčená). Ze strany pediatrických elit je vytvářen nátlak na dětské lékaře, aby odmítali převzít do péče děti narozené ambulantním porodem – dokonce jim za to hrozí šikana. Zkrátka: dítě je hned od začátku majetek instituce/státu, nikoli součástí autonomní rodiny.

Jestliže získají elity pod svoji kontrolu fyziologické danosti lidí, poté získají absolutní moc, nesrovnatelnou s mocí kteréhokoli despoty v minulosti. Lidé budou sami těmto elitám vděční a budou je hájit („bez nich bychom to přeci nezvládli“), sami toto všechno budou vyhledávat. Již se tak děje.

Nepropadejme panice

Přese všechen pesimismus obsažený v článku netvrdím, že jsou naši v současnosti narození potomci odsouzeni ke strádání. Všechno lze napravit či lépe nasměrovat. Celá naše generace se narodila ještě za výrazně horších podmínek (z hlediska aspektů popisovaných v článku), přesto došlo za dob komunismu k několika pozitivním demografickým skokům. Nelze objektivně posoudit, jak na koho zapůsobily okolnosti porodu (ať již z pohledu matky, tak z pohledu dítěte), jsme však zde, životaschopní, a můžeme se nadále snažit měnit věci k lepšímu.

Zdroj:stjoseph.cz
Autor: Karel I. Šimek

Knihy pre mamičky a tehuľky

Ďalšie články

 

2 278 pozretí

Ak kliknete ľavou myšou na ľubovoľné na modro zafarbené slovo, otvorí sa Vám o tom viac informácií. Ak niektorý odkaz nefunguje, budeme radi, ak nám o tom napíšete na EZOpress@gmail.com Ďakujeme

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.