EZOpress

Články o zdraví, ezoterike, duchovnom rozvoji a za pravdu v medicíne

Téměř neuvěřitelný rozhovor s vědcem doc. Ing. Miloslavem Králem, CSc.

IMG_3199u1Od roku 1999, tedy od doby vašeho druhého zážitku setkání s nevědomím, které zmiňujete téměř ve všech svých dílech, jste napsal a publikoval celkem šest knih, sedmá vám jde do tisku, osmou máte hotovou. Je to tak správně?

Ano. Já mám obě své poslední knihy připravené pro tisk. Jedna z nich, ta poslední s názvem Vědecký důkaz existence Boha by měla vyjít příští rok. A ta předešlá O smyslu lidské existence, měla být už letos na vánoce vydána v jednom brněnském nakladatelství. Ale když to tamní biskupství zjistilo, sobě vlastním způsobem zajistilo, aby moje kniha nevyšla. Sám ředitel zmíněného nakladatelství, který měl poctivou snahu mou knihu vydat, by totiž téměř  jistě přišel o své zaměstnání, kdyby opravdu chtěl mou knihu publikovat. Má však nezaopatřené dětí, takže jsem mu sám řekl, že podobné riziko nesmí podstoupit. Já přece jej nechci přivést do podobné existenční situace. Pokud kniha nemohla vyjít u něho, třeba se najde jiné nakladatelství, kde to bude možné.

Kniha: Bůh dokazatelně existuje – Král Miloslav

On řekl, že by to i přesto udělal?

Ne, on mi jenom řekl, jaké má potíže, a když jsem to slyšel, tak jsem vydání zrušil.

Stavěla se k vaší práci církev negativně už od začátku?

Dokud si někteří církevní úředníci podrobně nepřečetli, o co v mých knihách opravdu jde, stavěli se k nim většinou dobře. Mysleli, že vědecky dokazuji jejich Boha, jak je popsán v jejich schválených církevních textech. Nedovedli zprvu rozlišit, že já píšu o vědecky dokazatelném Bohu, kdežto oni na tohoto skutečného Boha vážou existenci bohočlověka Ježíše Krista, o němž předpokládají, že je také pravý Bůh. Jenomže žádný člověk ani bohočlověk nemohl vytvořit velký třesk, jímž vznikl vesmír, který nastal před 13,7 miliardami let. Ježíš Kristus tehdy nejenže nežil, ale dokazatelně ani nemohl existovat. Protože tady na Zemi k něčemu takovému, samozřejmě, vůbec nebyly podmínky.

A Země je stará asi 5 tisíc let, jak se tak hezky učí v semináři…

Ano, náboženství, která hledají stáří „pozemského světa“, v němž se odehrává jejich mystérium lidské spásy, většinou tvrdí, že by to měly být řádově jen desetitisíce let, zatímco Země je stará více než 4 miliardy let. A lidé na ní, kteří si kladou otázku „co nás přesahuje“ nebo „jaký je smysl života“, tito lidé jsou na Zemi zhruba 5 milionů let. Jen lidé asi tak od vzniku „homo erectus“. Už ten si byl schopen podobnou otázku položit, protože měl pojmovou úroveň paměti.

Zmínil jste „církevního Boha“ a „skutečného Boha“, o němž mluvíte vy. Jaký je ten zásadní rozdíl?

Strašně veliký. Především, skutečný Bůh nemá tělo a přesto je i tak v pravém slova smyslu „bytostný“. Lidé si většinou představují, že každá bytost, tedy i Bůh, by měla vypadat zhruba jako ty bytosti, s nimiž se tady na Zemi stýkají, bytostmi jako je člověk. Domnívají se, že i ten ontický, objektivně existující Bůh, by se nám měl podobat. Platí však opak. My lidé se bytostně podobáme skutečnému Bohu, ovšem jen v jediné věci: že si uvědomujeme sami sebe jako „vědomé já“, že máme „sebereflexivní já“ a Bůh takové „já“ má také. Bůh není jenom pravidlo nebo zákon, které tam někde v kosmu platí – jako třeba zákony fyziky, kybernetiky a všech možných jiných disciplín například genetiky, ale že Bůh je vědomá „jáská spiritualita“. Tuto skutečnost umím přísně vědecky dokázat. V tomto smyslu jsme i my lidé spirituální bytosti, které jsou schopny přežít tělesnou smrt.

Dobrá, zpátky k vašemu dílu. Komu jsou vaše knihy primárně určeny?

Především lidem, kteří jsou schopni jim porozumět. Ale je velké umění takové lidi vůbec najít. Důležité například je, aby člověk alespoň něco věděl z vědecké terminologie. Alespoň něco z toho, co jsem já celý život zkoumal, když jsem pracoval na teorii vědy. Protože problém je ten, že když s vámi začne mluvit běžný člověk, tak sice používá stejná slova, ale pod nimi jsou často zcela banální pojmy, které s vědou nemají nic společného. Říká-li „hmota“, „duch“, „Bůh“ nebo „energie“ a „duše“, myslí rozhodně něco jiného, než je sémantický obsah těchto pojmů ve vědě. Čili syntakticky vzato, on si myslí, že mluví stejnou řečí jako věda, ale jeho řeč je přitom obsahově odlišná. On vlastně ani neví, co dneska věda o těch slovech už sémanticky zjistila. Čili je těžké se s takovým člověkem domluvit.

Měl byste nějaký konkrétní příklad?

Dám vám jej. Naivní člověk například věří, že to co vidí, slyší, hmatá, čichá a chutná jsou přímo vlastnosti onoho na nás nezávislého ontického světa. Jenže si neuvědomuje, že když se třeba na nějakou věc dívá, jako když já se teď dívám na vás, musí od vás k mému oku doputovat takzvané viditelné záření, které leží v určitém viditelném spektru, a to mi přináší zprávu o vás. Zpráva se pak od mého oka dostane do mého mozku a v něm vzniká vidění věci. Mozek je nástroj, pomocí něhož vidíme něco vnějšího, co se v našem mozku nenachází. Lidé si však často myslí, že zážitky, které vnitřně pociťují, jsou identické s věcmi, o nichž nám podávají zprávu. Není to samozřejmě pravda. Zvíře nerozlišuje mezi vnímanými zážitky, tedy zprávami a objektivním světem. Naivní člověk obvykle také ne.

Dobrá, ale lidské poznání je přece založeno na indukci – nejdříve máme vjem, ten následně zaznamenáme a vytvoříme obecné pojmy.

Ani to není přísně vzato pravda. Člověk totiž má k dispozici dříve než vjemy ony obecné pojmy a dříve než indukce tedy je schopen dedukce. Tento vědecký poznatek je velice důležitý. U člověka dedukce předchází indukci. Asi víte z historie, že většina empirických filozofů si myslela, že člověk musí nejdřív používat indukci, že musí nejdřív sbírat takové ty jednotlivosti, které pak nějak zobecní a touto cestou pak dosahuje stále větší obecnosti svých poznatků… Není tomu tak. Na to, co vám teď říkám, přišel všeobecně uznaný teoretik vědy, kterému ale, bohužel, dobře nerozumí ani někteří vědci. Jmenoval se Karl Raimund Popper. Tento jeho dokazatelně pravdivý poznatek musím na přednáškách stále vysvětlovat. Vyzkoušel jsem si to například i na pedagogické fakultě, kde budoucí učitelé nemohli pochopit, jak by vůbec u člověka mohla dedukce objektivně předcházet indukcí.

Přiznám se, že i já s tím mám problém. Z čeho by taková dedukce vycházela?

„Induktivní“ je například kognitivní zkušenost zvířat. U nich se jejich zkušenosti postupně tímto způsobem hromadily a ukládaly do jejich genetické paměti. My jsme tuto jejich induktivní zkušenost převzali v naší genetické paměti, která na tu jejich navazuje. U člověka ale vznikla navíc paměť pojmová. Je důležité pochopit, že tato vyšší paměťová úroveň souvisí se vznikem naší spirituality, která ovšem nevznikla tak, že by se vyvinula z genů dokonalých zvířat. Mezi naší a zvířecí pamětí je, jak říkáme, emergentní skok či paměťový zlom, který neplyne z předchozí smyslové evoluce zvířat. Vznik spirituality máme my lidé v sobě už od vzniku člověka. Pojmovou spiritualitu nemá žádné zvíře a nikdy k ní ani nedospěje. Lidé cvičí opice a papoušky a domnívají se, že když jim začnou opakovat slova nebo zopakují i celou větu, že by to mohlo znamenat vznik myšlení. Nemyslí. Zvíře je sice schopno uspořádávat  své smyslové představy, ale proto ještě nedisponuje myšlenkami. Myšlenky souvisí až s emergentním vznikem spirituální úrovně pamětí. Je to jistě zajímavá věc, která však neplyne z fyziky. Fyzika nezná pojem paměť. Fyzika zná pojmy, jako hmota a energie a umí předpovídat hmotně-energetické procesy. Ale, bohužel nepracuje s pojmem „paměť´, bez něhož se emergence nedá pochopit. Teprve se vznikem kybernetiky, která se už dříve začala „nesměle“ tvořit v podobě fyzikální termodynamiky, jsme náhle zjistili, že i tepelné procesy během času degenerují. Fyzikálně to bylo nevysvětlitelné. Dokonce se začalo hovořit o „tepelné smrti vesmíru“ a podobně. Říkalo se, že celý vývoj stále více směřuje k růstu entropie. Až kybernetika ukázala, že kromě degenerativního nárůstu entropie je tu také pozitivní informační růst paměťových struktur. Podle kybernetiky se tak v kosmu tvoří i narůstající evoluční paměť, kterou měříme novou veličinou, kterou fyzika nezná, a tato nová veličina se nazývá „informace“, což je nesmírně důležitý pojem. Kybernetika chápe svět jako paměť a to paměť různě vyspělou. Čím vyspělejší je paměť nějakého systému, tím více do něho muselo zvnějšku vstoupit informace. Čím více se tedy vnitřní struktura nějaké paměti, ať anorganické, zvířecí nebo lidské z vnějšího vzájemného působení obohatila, vyjádříme slovy, že přijala do své struktury více informace.

Jak se tam ta informace tedy dostává v průběhu celé té doby?

Asi vás překvapím, že v průběhu „celé té doby“ se tam dostává informace z Boží spirituální paměti, jenže k tomu jsme v našem rozhovoru ještě nedospěli. Dospěli jsme pouze k tomu, že kybernetika je nezbytná k vysvětlení evoluce paměti. A teď tedy, co musím k té kybernetické paměti přidat, abychom dospěli k paměti Boží, což jsem já, dokud jsem byl ateista, a to vědecky fundovaný, v té době nevěděl? Jde o to, kde se vzala lidská spiritualita, jestliže je to paměť, jaká ve hmotně-energetickém světě neexistuje. Tato paměť musela být do materiálního světa specielně a s nějakým cílem vnesena, protože nepochází ani ze zvířecí úrovně paměti, i kdyby to byl šimpanz nebo makak, na tom nezáleží. Spirituální paměť by nikdy nevznikla nějakým postupným vývojem z minulého živočišného světa. Připomeňme si, že jakýkoli vývoj není již od vzniku kosmu pouze chaos. Kdyby tomu tak bylo, podobal by se náš vesmír „kaleidoskopickým“ systémům, kdy by se všechno v něm přetvářelo bez jakýchkoli pravidel. Nebyl by v něm žádný směr vesmírné evoluce. Vesmír však je již od velkého třesku zřetelnou evolucí, což se dá vědecky dokázat a poslouží nám k tomu dokonce fyzika a kybernetika. A tak náhle zjistíme, že v kosmu vznikají emergentní skoky.

Vznik života?

Třeba i vznik života. Ale to nás tolik nezajímá. Biology to jistě zajímá, ale biologie nikdy neodpoví na problémy, s nimiž se od svého vzniku potýká člověk, například „proč tu jsem?“ a „má to všechno smysl?“ a „nenarodil jsem se jenom proto, abych pak definitivně umřel?“. Toto byly moje problémy celý život. Šlo mi o odpověď na otázku, zda je můj život marnost, anebo má vyšší smysl. Ale mně stále z přírodní vědy vycházelo, že lidský život smysl nemá. Byl jsem ohromný pesimista a každému člověku, kterého jsem tehdy potkal, jsem byl schopen zkazit náladu. Když mě někdo začal vykládat o kráse červánků a o tom, co lidi rádi vidí na obloze nebo v přírodě, tak jsem se jim smál a říkal jsem jim: jak si můžete klást takovéhle přízemní otázky, když jste tady jenom proto, abyste umřeli? Copak nechápete, že stojíte, obrazně řečeno, v misgrubně, z níž vám malinko čouhá ještě nos, ale za chvilku budete mrtví? Jestliže je smrt definitivní, jak se mi tehdy zdálo, tak si tohle „strčte do kapsy“, vždyť nic nemá smysl. Když jsem občas viděl, že se lidi příliš radují a smějí – a bylo to často i v mé rodině – tak jsem otevřel dveře a říkal jsem jim: ěemu se smějete? Zdá se mi, že nemáte důvod. A protože nemáte důvod k smíchu, mohl by váš smích být bez konce. Ale to jsem jen tak odbočil. Teď řeknu, jak bychom od paměti materiálního světa dospěli k paměti spirituální.

Co tedy?

Je potřeba znát i poznatky hlubinné psychologie. A to prosím ne kterékoliv psychologie, ale psychologie jungovské.

Je jich víc?

I hlubinných psychologií je víc, patří sem třeba Freud a Adler, ale oba jsou v podstatě materialisté. A také jiní lidé, co se spiritualitou zabývali, když zkoumali vize a podobné jevy. Skutečná hlubinná psychologie je věda, jejímž „einsteinem“ je Carl Gustav Jung. Teprve Jung objevil něco, čemu se říká kolektivní lidské nevědomí. Freud sice také pracoval s lidským nevědomím a poznával je, ale příliš se při tom soustředil na nevědomí individuálního člověka. Chtěl je odvozovat z mozkových procesů. On věděl, že máme určité vrozené archetypy, ale zkoumal především archetypy sexuální. Adler chtěl zase vysvětlit, kde se bere naše touha po moci, kterou jsme zdědili asi po zvířatech. Těmito jejich archetypy jsme geneticky provázáni do minulosti, ale je zde také něco specificky lidského, čím nejsme provázáni do živočišné minulosti, co objevil právě Jung. A to je objev kolektivního lidského nevědomí.

Co to je?

Jsou to takové pravzory či archetypy, které máme vrozené, ale které se týkají existence tak zvaného numinóza neboli božství. My předem víme, že existuje něco, co nás přesahuje, a hledáme odpověď, co to je a kdo potom jsme my. Jung začal tyto nové archetypy empiricky a analyticky zkoumat. A především zjistil, že se vědecky zkoumat dají, i když ne metodami fyziky nebo jen metodami kybernetiky. Ale empiricky ano. O tom měl kdysi své známé „tavistocké přednášky“ a napsal v tom smyslu i knížku Analyticko-empirická psychologie. V Anglii se tehdy shromáždilo asi 200 lidí, lékařů a běžných psychologů, kteří mu kladli otázky, a on jim odpovídal. Když však chtěl na některé jejich otázky odpovědět, tak občas říkal: dáváte mi otázku, kdy já bych vám nejdřív musel vysvětlit všechny své zkušenosti, které jsem nabyl ze zkoumání nejrůznějších náboženství a mystik, které kdy existovaly, a teprve tak se dá empiricky zjistit, že všechny tyto mystiky v podstatě hledají totéž. Přesněji řečeno, hledají to, co dneska nazýváme Bůh. Historicky Boha nazývaly všelijak. Hledaly však Boha. A toto zjištění chybí v předjungovské hlubinné psychologii. Teprve Jung dokázal, že také toto kolektivní nevědomí existuje. Připomeňme si, co všechno například dokázala i postjungovská hlubinná psychologie, například Grof nebo Moody.

Zmínil jste už celou řadu vědeckých disciplín, které jste za svůj život studoval. Mohl byste shrnout, co je tedy potřeba pro pochopení vědeckého důkazu Boží existence znát?

Je třeba mít hlubokou znalost paradigmat moderních fyzikálních věd. A dále hluboce pochopit paradigmata moderních informačních věd, tedy kybernetiky. Ale je nezbytné dobře pochopit i poznatky hlubinné psychologie. A k tomu všemu je třeba ještě dokazatelně vědět, jak se evolučně vyvíjí lidské poznávání a zejména poznávání vědecké. Vědět, že vyšší stupně vědeckého vědění navazují na nižší úrovně vědy. Někteří lidí si v duchu filozofického postmodernismu myslí, že vědecké poznání probíhá podobně jako, řekněme, umělecká tvorba. Tedy že intuitivně vznikají různé směry, a vznikne-li nový, předchozí se zapomene. Tak tomu není. Ve vědě nelze zapomínat ani minulé vědecké poznatky, protože i ony byly prověřeny jako onticky platné. Věda má ontickou platnost, protože je schopna svoje poznávání zesílit technologicky. To znamená, že už nepoužívá jen lidské smysly, ale rozum, který je vtělen do poznatků, s nimiž v podobě technologií se vědecké poznání dostane do hloubky ontického světa, kam lidské smysly vůbec nesahají.

Proto je tedy naše poznání onticky platné, protože na samotných lidských smyslech už nezáleží?

Naše poznání je onticky platné, protože můžeme přímo porovnávat objektivní skutečnost, k níž jsme pronikli kognitivními technologiemi, s našimi teoriemi a paradigmaty, které k tomuto cíli vytváříme. My tedy můžeme technologicky porovnávat, zda se naše teorie s onou ontickou skutečností shodují nebo ne. Když ne, pak je opravujeme, a kdyby šlo o radikální neshodu, musíme vyměnit i teorie. Ale přesto ty staré nepřestanou platit pro jistý jejich kognitivní dosah. A když pokročíme hodně daleko v poznávání ontického jsoucna, pak jsme schopni vytvořit i integrální paradigma celého jsoucna. A tam se už bez existence Boha neobejdeme. Všimli jsme si, že k vytvoření integrovaného paradigmatu vědy pomocí již zmíněných příspěvků všech potřebných věd nestačí poznatky jen fyziky, které jsou ateistické. Nestačí ani jen poznatky kybernetiky, z nichž ještě nelze vysvětlit spiritualitu. Ale nestačí ani jen poznání hlubinné psychologie, které prokázalo jen existenci lidské spirituality. Až ve svém komplementárním celku jsou tyto vědecké poznatky schopny přinést vědecký důkaz existence Boha. A to právě dokazuji ve svých knihách.

Zdroj:vedaavira.cz

Bůh dokazatelně existuje – Král Miloslav

Knihy o náboženstve a mytológií

Ak kliknete ľavou myšou na ľubovoľné farebné podčiarknuté slovo, otvorí sa Vám o tom viac informácií. Ak niektorý odkaz nefunguje, budeme radi, ak nám o tom napíšete na EZOpress@gmail.com

8 033 pozretí

Tagged as: , , , , , ,