Prof. Muldašev – pri liečbe pacientov mu pomáhajú staroveké civilizácie

Knihy od E. Muldaševa

Knihy od E. Muldaševa
klik na obrázok

Ernst Muldašev , doktor medicíny, profesor, generálny riaditeľ Centra očnej a plastickej chirurgie v Ufe, chirurg vyššieho stupňa, čestný konzultant Luisvillskej univerzity (USA), člen Americkej akadémie oftalmológie, diplomovaný oftalmológ Mexika.

Organizuje vedecké expedície do Himalájí, Tibetu, Egypta a ďalších krajín. Ciele expedície sa neobmedzia len na získanie poznatkov, ktoré potom umožnia lepšie pochopiť svet, ale aj k pochopeniu celého radu medicínskych aspektov, nevyhnutných na vypracovanie nových metód v liečbe ľudí…. pokračovanie článku

Profesor Muldašev 4. 10. 2016 prvý krát navštívil Slovensko.

Beseda sa konala v kníhkupectve ARTFÓRUM v Bratislave. Poďakovanie patrí vedeniu Lekárskej spoločnosti naturálnej medicíny, ktorá prvé stretnutie s profesorom Muldaševom na Slovensku zorganizovala. Verejnej besede predchádzal XX. interdisciplinárny lekársky kongres naturálnej medicíny s medzinárodnou účasťou, kde dostali priestor témy, ktoré by sme mohli smelo nazvať “medicínou budúcnosti”.

Pozrite si záznam prednášky vďaka portálu www.cez-okno.net kde môžete nájsť aj exluzívny rozhovor s profesorom Muldaševom

Nasledujúci text je vybraný z knihy Ernsta Muldaševa HLEDÁNÍ MĚSTA BOHŮ II – ZLATÉ DESKY HARATI (Neuvěřitelné výsledky tibetské vědecké expedice)

Dvě jezera poblíž Kailásu

Jak se uvádí v sedmé kapitole knihy, všichni čtyři účastníci expedice (Sergej Selivěrstov, Rafael Jusupov, Ravil Mirchajdarov a autor knihy jako vedoucí) se nelehkou cestou přes Nepál dostali do Tibetu až k posvátné hoře Kailás. Hora nejen svým tvarem, ale celou svojí známou i utajenou historií, připomíná obrovskou pyramidu, kolem níž působí neobvyklé (tantrické) síly a jsou zde mnohá tzv. začarovaná místa. Mezi ně patří i dvě nedaleká jezera: jezero démonů (zlé) zvané Rakšas a jezero dobrých bohů – Manasarovar.

„Jezero démonů, zvané Rakšas, odsud vidět není,“ odpověděl na mou otázku řadový mnich z malinkého kláštera Ču-Gomba, se kterým mi Lan-Viň-E (povinný čínský doprovod) dovolil na půl hodiny si promluvit. „Musíte jet tam, za kopec, odkud uvidíte velké jezero, kde je stále vichr. Pokud od Jezera démonů pojedete na východ, přejedete přes plochou úžinu, širokou asi pět kilometrů a dojedete ke břehu posvátného jezera Manasarovar, kde je vždy bezvětří.“

„Proč je to tak, vždyť jezera nejsou oddělena dokonce ani horským hřebenem?“ zajímal jsem se.

„Protože nad jezerem Rakšas démon neustále prohání vítr a nad jezerem Manasarovar Dobří Bohové vítr zastavují,“ odpověděl mnich bez stínu pochybnosti v hlasu. „A proč démon prohání vzduch nad jezerem Rakšas?“ vyptával jsem se dále. „Protože se zlobí kvůli tomu, že se vedle objevilo posvátné jezero Manasarovar. Podle legendy, popsané v tibetských textech,“ choulil se mnich před chladným větrem, „se jezero Manasarovar objevilo před 2300 lety a jezero Rakšas existovalo od dávných časů.“

„Jak to?“

„Vysvětlím,“ mnich se otočil zády k chladnému větru. „V období před 2300 lety vládl Tibetu Bůh démonů. Jednou vytáhl z Kailásu, na kterém seděl, svou nohu a postavil ji na zem; na tomto místě se vytvořilo jezero Rakšas, kterému předal svou démonickou sílu. Jezero Rakšas je stopa nohy Boha démonů.“

„A proč je tam tedy neustále vichr?“

„Všichni Bohové vládnou silou všech pěti elementů. A když byl Bůh démonů poražen, ponechal hlavní Bůh, kterému se všichni podřizují, z pěti elementů (oheň, voda, země, vítr a člověk) Bohu démonů pouze dva: vítr a vodu; ale vítr a voda mohou mít démonickou sílu pouze v mezích jezera Rakšas, jinak nikde. Na jiných místech Dobří Bohové vodu a vítr neutralizují. Není náhoda, že nad jezerem Manasarovar je stále bezvětří. Dobří Bohové tam démonický vítr nepouštějí.“

Pomyslel jsem na to, že už jsem si zvykl vést naprosto vážně rozhovor na mýtická témata. Už jsem však naštěstí věděl, že za pohádkovými mýty se skrývá něco vážného, nepoznaného, co se někdy, možná v daleké budoucnosti, stane zjevné, a nějaký vědec v budoucnosti bude oslavovat své vědecké vítězství a skloní se před Bohem. Minulost a budoucnost jsou asi přímo od sebe neoddělitelné a mýty přicházející z daleké minulosti se v reáliích vztahují k daleké budoucnosti. Vždyť život se rozvíjí po spirále.

„A kolik let vládl nad Kailásem Bůh démonů?“ zeptal jsem se po krátké odmlce.

„To nevím přesně,“ zaváhal mnich. „říká se, že tehdy, když Velcí lidé (Lemuřané a první Atlanťané) v Tibetu začali odcházet pod zem, se objevil Bůh démonů, který používal tantrickou sílu velikého Kailásu a prostřednictvím této síly udělal na světě mnoho špatného. Vždyť Kailás je centrum Země. Kailás má velmi velkou sílu, velmi velkou, velmi…“

„A co se stalo před 2300 lety?“ zeptal jsem se.

„Sešlo se 28 Dobrých Bohů a pustili se do boje s Bohem démonů, sedícím na Kailásu. Boj trval dlouho a nakonec Boha démonů porazili. Nikde pak již nezůstala démonická síla, kromě jezera Rakšas. V jezeře zůstal pouze syn démona jménem Simbu-Tso a tenhle ďábel-syn tam prohání vzduch a vodu.“

Na moji otázku, zda neslyšel o kameni Čintámaní, který se tibetsky jmenuje Norbu Rinpočhe, mnich odpověděl: „Vím, že kámen Norbu Rinpočhe zanesl na vrchol Kailásu hlavní z dvaceti osmi Dobrých Bohů, který se jmenoval Tiuku-Točhe. S pomocí tohoto kamene Dobří Bohové zvítězili nad Bohem démonů.“

„Kdo byl Dobrý Bůh Tiuku-Točhe?“

„Ó! Byl velmi zvláštní. Měl tři tváře, na každé z nich tři oči, měl šestnáct rukou, osm na každé straně a čtyři nohy. A pak zde na Zemi zanechal v Tibetu bohočlověka jménem Achad (tibetsky Ijaladžum), který opět začal organizovat stát jogínů. V těch dobách se objevil Veliký Milarepa. Achad chtěl, aby jogíni začali znovu používat tantrickou sílu posvátného Kailásu, ale…“ mnich zmlkl, až po chvíli pokračoval: „…vybudován byl, ale postupně zanikl. A bez jogínů se nám, Tibeťanům, žije špatně. Vidíme Kailás, ale nemůžeme používat jeho tantrickou sílu.“

Na Jezeře démonů

Na Jezeře démonů byl skutečně silný vichr. Tmavomodré vlny se hřmotně hrnuly na břeh a chladný vlezlý vítr nám svištěl v uších.

„Možná bychom se neměli plavit, je to přece jen Jezero démonů,“ zakřičel mi Rafael Jusupov skrz dunění vln do ucha.

„Podívej, Rafaeli, u břehu je voda smíchaná s pískem kvůli silným vlnám. Pro vědecké vzorky se nehodí. Pro čistotu experimentu musíme zajet co možná nejdál od břehu. Je lepší nabrat vodu přímo z hlubiny jezera s pomocí našeho přístroje,“ řekl jsem a připravoval dvacet speciálních lahví a přístroj pro hlubinný odběr vody. Sergej Selivěrstov nafukoval loďku. V duši se mi hemžily pochybnosti, vyvolané legendou, že ta voda má skutečně démonické vlastnosti. Ale vědecká zvědavost mě popoháněla dopředu. Už jsme měli za sebou expedici s cílem hledání živé a mrtvé vody. Tehdy jsme ve výškách 5000 a 5600 metrů našli na základě legendy dva druhy vody, které jogíni používali k vejití do stavu samádhi (mrtvá voda) a vystoupení z něho (živá voda).

Laboratorní výzkumy s kulturami buněk ukázaly, že takzvaná mrtvá voda zesiluje jejich samovolný úhyn (apoptóza), zatímco takzvaná živá voda má principiálně odlišné působení, to znamená, že odolnost buněk zesiluje. Tyto výsledky byly pro nás natolik senzační, že jsme zde, na Jezeře démonů, nemohli odolat vědeckému pokušení vzít si vzorky démonické vody, abychom je porovnali s posvátnou vodou jezera Manasarovar.

Trochu předběhnu a řeknu, že jsme skutečně laboratorně prozkoumali oba druhy vody, ale na rozdíl od živé a mrtvé vody z Himálaje byl výsledek negativní. Démonická i posvátná voda, obě zkoumané z hlediska vlivu na apoptózu buněk se ukázaly být neutrální. Legenda, že voda jezera Rakšas má démonické vlastnosti pouze v oblasti tohoto jezera a tyto vlastnosti ztrácí za jeho hranicemi, je zřejmě pravdivá.

„Loďka je připravena,“ ozval se Selivěrstov. Podíval jsem se na lodičku, speciálně zkonstruovanou do extrémních podmínek a povzdechl jsem: „No, lodičko, drž se! Říká se, že jezero polyká nejen lidi, ale i loďky.“

Sergej Selivěrstov si sedl k veslům a autor – Ernst Muldašev – dále popisuje nesmírně náročnou krátkou plavbu po Jezeru démonů, kdy moc nechybělo, aby je tyto vody skutečně spolkly. Oba si nasadili gumové rukavice, aby si nesmočili ruce v démonické vodě, nakonec obrovské vlny jim zaplnily loďku, takže v ní byli po pás.

„Vlny se z břehu zdály malé a tady jdou přímo velevlny,“ křičel Sergej a po plavbě asi 150 metrů volal: „Šéfe, nabírej rychle, vítr zesiluje, chce to převrátit loďku na bok.“ Na okamžik vítr utichl, ale ozval se Sergej: „Slyšíš, objevil se nějaký pískot!“ Ten pískot zesílil a přerostl do divokého kvílení. Přestal jsem nabírat vodu a otočil se: obrovská vlna se k nám přibližovala šílenou rychlostí… Přelila nás, ale vydrželi jsme. Jenže po chvilce se blížila další snad ještě větší vlna. To už jsem nechal odebírání vody a též se chopil vesla. Oba jsme veslovali ke břehu, jak jsme nejvíce dokázali. Přesto druhá obrovská vlna nás udeřila přes hlavy, div nám nerozdrtila krční páteř a zanechala jen hluk a třeskot v ušních bubíncích. Třetí vlna nás zastihla naštěstí už téměř u břehu; zvedla loďku a vyplivla nás na břeh.

Přiběhl Ravil s Rafaelem. Oba měli v rukou suché oblečení. „Chlapi! Převlíkat se nebudeme! Jedeme rychle k jezeru Manasarovat!“ řekl jsem hlasitě, „Musíme neutralizovat vodu na našem oblečení a na tělech posvátnou vodou z Manasarovaru. Jeďme rychle!“

Na posvátném jezeře Manasarovat

„To je tedy bezvětří!“ promluvil Ravil, když jako první vystoupil z auta. „Úžasné bezvětří! Podívej, jak je hladina jezera hladká, jako zrcadlo!“

„Serjožo! Pojď se vykoupat! V oblečení…,“ řekl jsem přísně. Mokří do nitky jsme se nahrnuli do jezera Manasarovat. Ještě jsme nějakou dobu poleželi v ledové vodě a zcela prostydlí jsme vyšli na břeh, abychom se převlékli do suchého. Také znovu nafoukanou loďku jsme důkladně omyli a jakmile oschla vypluli jsme na hladinu posvátného jezera pro vzorky. Po této činnosti jsem nakonec odešel stranou od kluků, zastavil se na břehu a díval se na jezero. Stále foukal mírný západní větřík a na jezeře bylo bezvětří. Je to posvátné jezero. Z toho jezera skutečně dýchala vyrovnanost a blaženost.

Pociťoval jsem smutek, ale ten jakoby mě chlácholil a unášel někam do dáli, kde vládla nějaká grandiózní síla, udržující život, před jejíž tváří se různé světy, včetně našeho, zdály být malinké a prosté a blikaly jako různobarevné obrázky. Nepochopitelný výraz „to je svaté“ se jako blesk pravidelně objevoval v hlavě a ihned mizel. Za sebou zanechával blýskající se stopu uctívání a uvědomění, že i malinký člověk třetího rozměru byl také stvořen, a že před ním leží nekonečná cesta stoupání světy tam, kam není nikdy možné dojít, a kde je asi velmi a velmi dobře, ale i velmi a velmi odpovědně.

Čekal jsem, že se objeví přízračná nápověda, jemná jak pavučina, přicházející odněkud seshora. Něco uvnitř zavířilo a dostavilo se vzrušení. Podřídil jsem se nepochopitelnému duševnímu zápalu, vyskočil, přistoupil k chlapcům a tvrdým hlasem zavelel: „Konec! Pojedeme znovu na Jezero démonů Rakšas.“

Na Jezeře démonů stále řádil vichr. Řekl jsem: „Seďte v autě, něco snězte, já dojdu k Jezeru démonů, popřemýšlím a pobudu chvíli o samotě sám se sebou.“ Došel jsem ke břehu jezera, sehnul se a dotkl se vody, běsnící v extázi hrnoucích se vln. Démonická voda mi připadala pichlavá a drsná. Lehl jsem si na břeh a snažil se analyzovat tok svých zmatených myšlenek a nakonec jsem pochopil, že přemýšlím o vodě. „Voda! Voda! Voda!“ začal jsem si naříkavě opakovat. A tu se něco zablýsklo v představivosti a jako automat jsem vstal a nahlas po slabikách řekl:

„Na Zemi existují vodní formy života.“

Pak jsem zase ulehl do písku a ponořil se do myšlenek, vyvolaných nápovědou. Teď už jsem si uvědomoval, že život je především zachování, auto-analýza a auto-reprodukce informací. Lidstvo už stvořilo informační stroje počítače, které jsou schopné uchovávat a analyzovat informace, ale ještě nedosáhlo toho (a dosáhne vůbec?), aby se informace samy reprodukovaly (rodily) s celým doprovodným hmotným vybavením. Chápal jsem, že hmotný život je založen na obsáhlých informačních látkách, tj. na substancích, schopných obsáhnout velké množství informací.

A voda (mnozí vědci to vědí) je neobyčejně mocnou, obsáhlou informační látkou; připadá mi, že informační kapacita vody je mnohem větší než u genů. A pokud voda může uchovávat informace, může také tyto informace samostatně analyzovat, samostatně je zdokonalovat a reprodukovat (rodit kopii)? Věděl jsem, že s pomocí moderních metod výzkumů na tyto otázky odpovědět nelze. Ovšem esoterické a okultní vědy a také náboženství ostošest tvrdí, že na světě je vše živé: i Kosmos, i Země, i … voda. A protože jsem neměl žádný důvod jim nevěřit, mohl jsem si naprosto reálně představit, že voda může žít, tj. analyzovat informace (přemýšlet), samostatně je zdokonalovat (rozvíjet se) a reprodukovat je (rodit).

Nemohl jsem vyloučit, že veškerá voda planety je gigantická živá bytost, ale mnohem přesněji jsem si představoval, že vodní prostředí dokonce přímo kypí životem bytostí, také sestávajících z vody. „Zajímá mě, jaké asi jsou vodní bytosti?“ přemýšlel jsem? „Copak existují lidé, živočichové a rostliny, skládající se pouze z vody?“

„Ne, ne,“ odpověděl jsem si vzápětí, „vodní formy života nemohou být kopií tělesných forem života. Jsou určitě výjimečně svérázné svou formou i způsobem života, ale mají stejné principy existence jako tělesný život. Ne nadarmo tělo člověka obsahuje 70 – 90% vody.“

Nevím proč, ale připadalo mi, že vodní životní formy se zrodily, stejně jako tělesný život, také tady v Tibetu, v oblasti posvátné hory Kailás; a vodou řek, které odsud vytékají, se rozšířily po celé zeměkouli. Také mi připadalo, že po Světové potopě vodní životní formy nedominovaly, že také zahynuly, a pak se dlouhou dobu rodily … uměle, úsilím legendární Šambaly, která se nachází zde.

Tenkrát jsem ještě nevěděl, že se za tři roky uskuteční egyptská expedice a že tam, v horkém Egyptě, začneme vážně mluvit o vodním člověku; že uvidíme na nástěnných obrazech v hrobkách faraonů proces pásové montáže vodního člověka v nádržích ve tvaru částí lidského těla, s následným vytvořením tělesného substrátu na této bázi. Ale už se tomu nebudeme divit, a ani se nebudeme nijak divit procesu montáže lidského těla s hlavou zvířete, protože myšlenka o vodním člověku a jiných vodních životních forem se objevila už zde, v Tibetu. V té době jsem také nevěděl, že už za tři roky přistoupíme k léčení nemocných takzvaným „vodním Alloplantem“ a s údivem nad tím, že vodička může tak mocně léčit, budeme vzpomínat na Tibet s jeho dvěma naprosto odlišnými jezery.

Ernst Muldašev

Zdroj: časopis MEDIUM č. 4/2007

Tajemství Himalájí

profesora Ernsta Muldaševa, jež své výzkumy kdysi publikoval ve své knize „Z koho jsme vznikli“. Tato část několikadílné série článků Vám představí dlouho ukrývané tajemství Himalájí a vzniku lidstva, které je více než reálné, ale není dostupné každému. Kdo má rád záhady a tajemno, nechť čte. Jsou to fakta, která některé z Vás posadí tvrdě na zadek a sundají Vám čelist až ke kolenům… pokračovanie článku

Našli sme stopy 10 metrového člověka

Skupina známeho ufského cestovateľa, profesora Ernsta Muldaševa našla na Východe nové dôkazy existencie starovekých civilizácií… pokračovanie článku

849 pozretí

Ak kliknete ľavou myšou na ľubovoľné na modro zafarbené slovo, otvorí sa Vám o tom viac informácií. Ak niektorý odkaz nefunguje, budeme radi, ak nám o tom napíšete na EZOpress@gmail.com

Pridaj komentár

Vaša e-mailová adresa nebude zverejnená.